právo na odpověď
podle zákona č. 231/2001 Sb.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále vesměs jen: Rada) chápe právo na odpověď, upravené v § 35 a následujících zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen: zákon), jako jeden z prostředků ochrany proti neprofesionalitě elektronických médií, popřípadě i proti zneužívání těchto médií k vysílání neobjektivních, nevyvážených, tendenčně zkreslených či zcela nepravdivých informací.
Zákon na jedné straně vytváří právní rámec svobody a nezávislosti rozhlasového a televizního vysílání, na druhé straně stanoví i pravidla v demokratickém právním státě nezbytná k tomu, aby svobody a nezávislosti médií nebylo zneužíváno k porušování práv a svobod jiných osob. K tomu stanoví jednak práva a povinnosti zákonného regulátora – Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jednak oprávnění k individuální ochraně. Právo na odpověď je jedním z těchto oprávnění.
Je pochopitelné, že zákonné právo na odpověď nepřísluší a nemůže příslušet zcela každému a nelze je uplatňovat ve vztahu k jakýmkoli informacím šířeným v rámci rozhlasového a televizního vysílání.
Podle § 35 zákona se o právo na odpověď jedná jedině tehdy, „jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby“. Jde tedy o právo kterékoli fyzické osoby či právnické osoby (nepochybně včetně státu, za který v jednotlivých případech jsou oprávněny jednat příslušné státní orgány) dotčené výše uvedeným způsobem na svých právech. V takovém případě „má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.“
Zákon dále stanoví, jak taková žádost o odpověď musí vypadat a jaké náležitosti musí splnit. Výše citovaná povinnost provozovatele uveřejnit odpověď žadatele však s nesplněním některých náležitostí nezaniká, s výjimkou případu podle § 37 odst. 3 zákona, podle kterého „žádost o uveřejnění odpovědi musí být provozovateli vysílání doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v rozhlasovém nebo televizním vysílání, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká.“
Z citovaných ustanovení zákona vyplývá, že ten, kdo je dotčen obsahem rozhlasového či televizního vysílání ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení, má vlastně kromě běžných možností ochrany např. v podobě žaloby na ochranu osobnosti, trestního oznámení pro pomluvu nebo i podnětu Radě k zahájení řízení s provozovatelem vysílání pro neobjektivitu vysílání i speciální možnost individuální obrany v podobě práva na uveřejnění své odpovědi. Tomuto právu odpovídá i zákonem stanovená povinnost provozovatele vysílání odpověď na žádost dotčené osoby uveřejnit. Je nutno zdůraznit, že na tuto zákonnou povinnost nemá žádný vliv názor provozovatele vysílání, zda žadatel o odpověď má či nemá pravdu, rozhodující je pouze skutečnost, že o odpověď ve smyslu zákona požádal.
Zákon řeší i situaci, kdy provozovatel vysílání své zákonné povinnosti uveřejnit odpověď nedostojí a odpověď tedy neuveřejní. V takovém případě zákon počítá se dvěma prostředky nápravy:
1) s právem (nikoli povinností) samotné dotčené osoby domáhat se realizace svého zákonného práva a tedy splnění zákonem uložené, leč nesplněné povinnosti provozovatele vysílání, soudní cestou. V § 39 zákona jsou stanoveny podrobnosti této možnosti ochrany.
2) s povinností státního regulátora – Rady pro rozhlasové a televizní vysílání – zasáhnout.
Zákon totiž ve svém § 59 odst. 1 stanoví, že „jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.“ Je tedy povinností Rady postupovat podle tohoto ustanovení i v případě porušení povinnosti uveřejnit odpověď dotčené osoby, neboť se jedná o porušení povinnosti stanovené v § 35 tohoto zákona.
Z uvedených ustanovení zákona je zjevné, že zatímco samotné dotčené osobě je ponecháno na vůli, zda se svého zákonného práva, ignorovaného provozovatelem vysílání, bude či nebude domáhat prostřednictvím soudu, Radě takové uvážení zákonem svěřeno není, neboť jako státní regulátor je povinna zasáhnout. Z povahy věci je zřejmé, že tuto povinnost může splnit jen v těch případech nesplnění zákonné povinnosti provozovatele vysílání, o kterých se dověděla.
Právo dotčené osoby podle § 39 zákona domáhat se svého práva soudní cestou a povinnost Rady zasáhnout ve formě upozornění podle § 59 zákona se vzájemně nevylučují, nýbrž existují vedle sebe a nezávisle na sobě. To znamená, že
- dotčená osoba má právo se domáhat nápravy soudní cestou bez ohledu na to, zda Rada v dané věci postupovala či nepostupovala podle § 59 zákona,
a naopak
- Rada má povinnost vydat upozornění provozovateli na porušení zákona podle § 59 zákona bez ohledu na to, zda se dotčená osoba domáhá či nedomáhá soudní ochrany.
Z uvedeného je zřejmé, že v případě porušení zákonem uložené povinnosti provozovatele uveřejnit odpověď má dotčená osoba možnost (nikoli povinnost) jak žádat o nápravu soudní cestou, tak informovat Radu o porušení zákona, popřípadě učinit oba kroky. Jak soud, tak Rada jsou na takový podnět dotčené osoby povinny reagovat a učinit příslušné rozhodnutí.
Rada má kromě výše uvedené povinnosti upozornit provozovatele vysílání na porušení zákona a vyzvat jej ve stanovené lhůtě k nápravě i možnost posoudit samotný obsah vysílaného programu zejména z hlediska ustanovení § 31 odst. 2 zákona, který stanoví: „ Provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.“ V jednotlivých případech tedy může nastat situace, kdy obsah vysílání je s touto zákonem stanovenou povinností v rozporu, provozovatel nejenže v určité věci sám nedá možnost v rámci vyváženosti nechat vyjádřit „druhou stranu“, ale ani nesplní svoji zákonnou povinnost uveřejnit její odpověď. V takovém případě pak Rada může přikročit i k uložení sankce takovému provozovateli, a to podle ustanovení § 60 odst. 1 písm. b) zákona, podle kterého lze za takové porušení zákona uložit pokutu ve výši od 5000,- Kč do 2 500 000,- Kč.
S ohledem na výše uvedená ustanovení zákona je jednoznačné, že právo na odpověď podle zákona o rozhlasovém a televizním vysílání nejenže nevzniká až na základě soudního rozhodnutí, ale jedná se o zákonem stanovenou povinnost, jejíhož splnění se lze sice mimo jiné domáhat i soudní cestou, ale která jako jedna ze zákonných povinností provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání musí být sledována Radou pro rozhlasové a televizní vysílání v rámci její působnosti a tímto orgánem je také neplnění této zákonem stanovené povinnosti sankcionováno.