Směrnice č. 89/552/EEC a její novelizace č. 97/36/EC
Směrnice Rady z 3. října 1989
o koordinaci některých zákonných ustanovení, předpisů či administrativních postupů členských států týkajících se výkonu činností souvisejících s televizním vysíláním (89/552/EEC) novela + 97/19. 6. 97
RADA EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ
majíc na zřeteli zřizovací smlouvu, na jejímž základě bylo vytvořeno Evropské hospodářské společenství, zejména pak články 57 (2) a 66 této smlouvy,
majíc na zřeteli návrh vzešlý z Komise,
ve spolupráci s Evropským parlamentem,
majíc na zřeteli stanovisko Hospodářského a sociálního výboru,
vzhledem k tomu, že
cíle Společenství, jak jsou vtěleny ve zřizovací smlouvě, zahrnují vytváření ještě užší jednoty mezi národy Evropy, podporu užších vztahů mezi státy hlásícími se ke Společenství, zajišťování ekonomického a sociálního rozvoje členských zemí pomocí společného postupu při překonávání bariér rozdělujících Evropu, podporu neustálého zlepšování životních podmínek národů členských zemí, jakož i zajišťování ochrany a posilování míru a svobody;
zřizovací smlouva stanoví požadavek vytváření společného trhu, včetně odstraňování překážek bránících svobodnému pohybu služeb mezi českými státy, jakož i zavádění systému zaručujícího, že nedojde k deformacím konkurenčního prostředí;
vysílání přenášené přes hranice nejrůznějšími technickými prostředky je považováno za jeden ze způsobů, jak prosadit cíle Společenství; je třeba přijmout opatření a s jejich pomocí připustit a zajistit přechod od národních trhů k trhu, v němž se budou programy společně vytvářet a distribuovat, a vytvořit rovněž podmínky pro spravedlivou soutěž bez toho, že by byla ohrožena role veřejného zájmu;
Rada Evropy přijala Evropskou úmluvu o televizním vysílání přesahujícím hranice států;
zřizovací smlouva stanoví vydávání direktiv pro zajištění koordinace ustanovení s cílem napomoci zahájení činnosti samostatně činných osob;
televizní vysílání za normálních okolností nadále poskytuje služby v rámci záměrů zřizovací smlouvy;
zřizovací smlouva stanoví volný pohyb služeb prováděných běžně za úplatu, a to bez výjimek co do podstaty jejich kulturního či jinak definovaného obsahu a bez dalších omezení příslušníků členských států s bydlištěm v zemi Společenství, než jaká plynou od osob, jímž jsou služby určeny;
toto právo v podobě, v jaké platí pro vysílání a prodej televizních služeb, je zároveň specifickým projevem obecnějších zásad Společenství, zejména pak principu svobody vyjadřování vtěleného v článku 10 (1) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ratifikované všemi členskými státy; že právě z tohoto důvodu musí vydávání direktiv o vysílání a prodeji televizních programů zajišťovat jejich volný pohyb ve smyslu zmíněného článku a nesmí podléhat jiným omezením než těm, která definuje odstavec 2 tohoto článku a článek 56 (3) smlouvy;
práva, předpisy a administrativní opatření týkající se činnosti televizních stanic a provozovatelů kabelových sítí platná pro členské státy zahrnují určitou nerovnoměrnost, jež může v některých volnou soutěž v rámci společného trhu;
je nezbytné třeba v rámci smlouvy odstranit omezování svobody poskytování vysílacích služeb po celém Společenství;
odstraňování omezení musí jít ruku v ruce s přijetím zákonných opatření; že tato koordinace musí být zaměřena na napomáhání příslušným odborným činnostem a z
obecnějšího hlediska volnému pohybu informací a myšlenek v celém Společenství;
v důsledku toho je nezbytné a zároveň postačující, aby veškeré vysílání vyhovovalo právnímu řádu členského státu svého původu;
tato direktiva formuluje minimální pravidla potřebná k poskytnutí záruk za svobodu přenosu vysílání; že tudíž nemá vliv na odpovědnost nesenou jednotlivými členskými státy a jejich orgány vzhledem k organizačním otázkám - včetně systému udělování licencí, administrativního postupu při udělování oprávnění či v daňových záležitostech - financování a obsahu pořadů; že nezávislost kulturního rozvoje členských států a zachování jejich kulturní svébytnosti v rámci Společenství proto zůstává bez vnějších zásahů;
v prostoru společného trhu je třeba zajistit, aby veškeré vysílání ze Společenství vzešlé a zároveň pro příjem ve Společenství určené, zejména pak takové, které je určeno pro vysílání v jiném členském státě, respektovalo právní řád země původu a vyhovovalo požadavkům na vysílání určené veřejnosti v tomto členském státě a zároveň i ustanovením této direktivy;
požadavek na to, aby členský stát, odkud se vysílání uskutečňuje, potvrdil, že vysílání vyhovuje národnímu právnímu řádu koordinovanému touto direktivou, postačuje podle práva Společenství na zabezpečení volného pohybu vysílání bez sekundární kontroly založené v členském státě, jenž vysílání přijímá, na stejných principech; avšak stát přijímající vysílání může vyjímečně a za určitých podmínek dočasně zastavit retranslaci televizního vysílání;
pro členské státy je zcela zásadní otázka předcházení jakýmkoli skutkům, jež by mohly poškodit věc svobody pohybu televizních pořadů a obchodování s nimi, či které by mohly vést ke vzniku dominantního postavení - což by následně vedlo k omezování plurality a svobodného toku informací přenášených televizní technikou a celé oblasti výměny informací;
tato direktiva, jež se omezuje speciálně na pravidla televizního vysílání, zajímá nestranné stanovisko vůči existujícím či budoucím koordinačním krokům Společenství, jejichž cílem je zejména uspokojování závazného požadavku na ochranu spotřebitele a poctivost obchodních transakcí i konkurence;
koordinací je nicméně třeba přispět k zjednodušení celého procesu a osobám a podniků,. které mají na mysli kulturní cíle svého snažení a zabývají se výrobou pořadů, umožnit, aby se věnovali své činnosti;
minimální požadavky na evropská audiovizuální díla týkající se veškerých veřejných či soukromých televizních pořadů Společenství jsou prostředkem přispívajícím k propagaci výroby, nezávislé produkce a odbytu výše zmíněných podniků a doplňují spektrum nástrojů již existujících či navrhovaných ve prospěch téhož cíle;
je proto nezbytné podporovat v členských státech vznik dodatečně velkého trhu televizních pořadů s cílem zajistit návratnost nutných investic, a to nejenom vytvářením společných pravidel, jež národní trhy pomohou otevřít, ale i tím, že se bude v televizních programech všech členských států předpokládat v mezích možností a za použití vhodných prostředků dosažení většinového podílu evropské produkce; že proto, aby bylo možno sledovat dodržování těchto pravidel a směřování k daným cílům, budou členské státy předkládat Komisi zprávu o dodržování podílu zařazených evropských děl a nezávisle produkovaných děl stanoveném touto direktivou; že v případě propočtu takového podílu je třeba brát zřetel na specifickou situaci Řecka a Portugalska; že Komise je povinna informovat ostatní členské státy o těchto zprávách doplněných v případě potřeby stanoviskem beroucím v úvahu zejména pokrok dosažený v porovnání s předchozími léty, podíl základního vysílání v programovém složení, konkrétní situaci nových televizních stanic i specifickou situaci zemí s nízkou kapacitou pro výrobu audiovizuálních programů či jazykově omezeným prostorem;
pro tyto účely se termín "evropská díla" definuje aniž by omezoval možnost členských států vymezit si přesněji definici provozovatelů televizních stanic spadajících pod jejich soudní pravomoc podle článku 3 (1), v souladu s právním řádem Společenství a se zřetelem k cílům této direktivy;
je důležité vyhledávat vhodné nástroje a postupy v souladu s právním řádem Společenství, aby bylo možné prosazovat plnění těchto úkolů s cílem přijmout vhodná opatření stimulující činnost a rozvoj evropské výroby a distribuce audiovizuálních programů, a to zejména v zemích s nízkou výrobní kapacitou či v jazykově omezených oblastech;
národní programy na podporu rozvoje evropské produkce lze využít pokud jsou v souladu s právním řádem Společenství;
případné vymezení určitého podílu vysílání nezávisle produkovaným programům pro producenty nezávislé na provozovatelích televizních stanic bude stimulovat nové zdroje televizní produkce, zejména pak vytváření malých a středních podniků; že to bude znamenat otevření nových možností a příležitostí k uplatnění tvůrčích talentů provozujících umělecké profese a zaměstnanců v oboru kultury; že definice pojmu nezávislý producent přijatá členskými státy by měla tento cíl brát v úvahu a věnovat náležitou pozornost malým a středním producentům a umožnit televizním organizacím schvalovat finanční účast v podobě koprodukční pomoci;
je třeba, aby členské státy přijaly opatření zajišťující, že mezi prvním uvedením díla v kině a prvním uvedením v televizi uběhne určité časové období;
členské státy nepodléhají omezení při stanovování podrobněji či přísněji definovaných pravidel, aby mohly rozvíjet aktivní politiku ve prospěch určitého jazyka vybudovanou na základě jazykových kritérií, a to v případě, že jsou taková pravidla ve shodě s právním řádem Společenství a zejména nejsou-li uplatňována při retranslaci vysílání z jiných členských států;
je třeba zabezpečit plnou a dostatečnou ochranu v zájmu spotřebitelů jakožto televizních diváků, je požadavek, aby televizní reklama podléhala určitému počtu minimálních předpisů a norem a aby si členské státy podržely právo stanovit si podrobněji či přísněji definovaná pravidla a za určitých okolností i odlišné podmínky pro provozovatele televizního vysílání spadající pod jejich soudní pravomoc, považován za zcela zásadní;
členské státy s patřičným ohledem na právní řád Společenství a v souladu s vysíláním určeným pouze pro teritorium určitého státu, jež nelze přímo či nepřímo přijímat v jednom či více členských státech, musí být schopny stanovit odlišné podmínky pro zařazování reklam a odlišný rozsah reklamního vysílání tak, aby takové vysílání umožnily;
je třeba zamezit veškerým televizním reklamám propagujícím cigarety a ostatní tabákové výrobky, včetně skrytých forem reklamy, která se sice přímo o tabákových výrobcích nezmiňuje, ale snaží se obejít zákaz jejich propagace užíváním obchodních značek, symbolů a dalších výrazných znaků charakteristických pro tabákové výrobky nebo podniky známé tím, že jejich činnost spočívá ve výrobě či prodeji takových výrobků;
stejně nezbytné je zakázat veškeré televizní reklamy na léčivé přípravky a léčebné procedury, jež jsou v členském státě, pod jehož soudní pravomoc provozovatel spadá, k dispozici pouze na předpis, a zavést přísná kritéria na zařazování televizních reklam na výrobky s obsahem alkoholu;
s ohledem na rostoucí význam sponzorování programů, je třeba pro tuto oblast stanovit vhodná pravidla;
navíc je nezbytné pro vysílané pořady a televizní reklamy zavést pravidla na ochranu tělesného, duševního a morálního vývoje mladistvých;
přestože jsou provozovatelé televizního vysílání běžně vázáni povinností uvádět ve svých programech fakta a události podle skutečnosti, je nicméně třeba, aby zachovávaly určité povinnosti vzhledem k právu na uveřejnění odpovědi či srovnatelný opravný prostředek, a to tak, aby kterákoli osoba, jejíž legitimní zájmy byly poškozeny tvrzením proneseným během vysílání televizního pořadu, mohla takové právo na nápravu účinně uplatnit.
PŘIJÍMÁ TUTO DIREKTIVU:
KAPITOLA I
Vymezení pojmů
Článek 1
Pro účely této direktivy se rozumí:
(a) "televizním vysíláním " šíření televizních pořadů prostřednictvím kabelů, vzduchem, včetně vysílání družicového, ve formě programů nekódovaných i kódovaných, určených k příjmu veřejností. Zahrnuje rovněž přenášení pořadů mezi podniky s úmyslem vytvořit vazbu na veřejnost. Tento pojem nezahrnuje komunikační služby, v jejichž rámci se poskytují informace či další sdělení na základě individuálního požadavku, jako je např. dálkové kopírování (faxování), elektronické databanky a další podobné služby;
(b) "televizní reklamou" jakékoli oznámení vysílané za úplatu či podobnou protihodnotu nabízenou veřejným či soukromým subjektem mající souvislost s obchodem, podnikáním, řemeslnou výrobou či výkonem profese s cílem podpořit nabídku zboží či služeb, včetně nemovitostí, nebo práv a závazků za úplatu. Vyjma článku 18 tento pojem nezahrnuje přímo nabídku adresovanou veřejnosti na prodej, nákup či pronájem výrobků nebo poskytování služeb za úplatu;
(c) "skrytou reklamou" verbální nebo obrazová prezentace výrobků, služeb, jména, obchodního jména či dalších činností výrobce zboží či poskytovatele služeb v pořadech, má-li taková prezentace provozovatelem sloužit reklamním účelům a mohla by uvést veřejnost v omyl co do své podstaty. Taková prezentace je považována za úmyslnou zejména, pokud je prováděna za úplatu nebo podobnou protihodnotu;
(d) "sponzorováním" jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným nebo soukromým subjektem, který se nezabývá činnostmi v oblasti televizního vysílání či produkce audiovizuálních děl, na financování televizních pořadů s cílem propagovat vlastní jméno, obchodní značku, pověst a postavení, činnost či výrobky.
KAPITOLA II
Všeobecná ustanovení
Článek 2
1. Každý z členských států je povinen zajistit, aby přenášené televizní vysílání
- provozovatelů spadajících pod jeho soudní pravomoc, nebo
- provozovatelů, kteří přestože nespadají pod soudní pravomoc žádného z členských států, používají vysílací okruhy či kapacitu satelitní techniky poskytované členskými státy, či vzestupného přenosového kanálu nacházejícího se na území některého z členských států,
bylo v souladu s právním řádem závazným pro provozovatele vysílání určeného veřejnosti toho kterého členského státu.
2. Členské státy jsou povinny zabezpečit svobodu příjmu a nemají právo na vlastním území omezovat retranslaci televizního vysílání jiných členských států z důvodů, které spadají do oblastí koordinovaných touto direktivou. Členské státy jsou oprávněny přerušit na přechodnou dobu retranslaci televizního vysílání za následujících podmínek:
(a) televizní vysílání šířené z jiného členského státu prokazatelně, podstatně a vážně porušuje článek 22;
(b) za posledních 12 měsíců porušil provozovatel ustanovení tohoto článku při nejméně dvou příležitostech;
(c) postižený členský stát písemně informoval provozovatele a Komisi o údajném porušení a o svém úmyslu omezit retranslaci v případě, dojde-li k takovému porušení opětovně;
(d) jednání se státem, odkud vysílání pochází, a Komisí nepřinesla přátelské urovnání sporu během 15 dnů od ohlášení podle bodu (c) a údajné narušování i nadále pokračuje.
Komise je povinna zajistit, aby dočasné přerušení bylo v souladu s právním řádem Společenství. Má právo naléhavě žádat postižený členský stát, aby ukončil přerušení, jež je v rozporu s právním řádem Společenství. Toto ustanovení nemá právní dopad na zavedení jakéhokoli řízení, opravných prostředků či sankcí v případě takového porušení článku v členském státě, pod jehož soudní pravomoc dotyčný provozovatel spadá.
3. Tato direktiva se nevztahuje na vysílání určené výhradně pro příjem v nečlenských státech, jež není zároveň přímo či nepřímo přijímání v některém z členských států.
Článek 3
1. Členské státy mají i nadále právo svobodného postupu a mohou od provozovatelů podléhajících jejich soudní pravomoci vyžadovat stanovení přísnějších či podrobněji definovaných pravidel pro oblasti vymezené touto direktivou.
2. Členské státy jsou povinny přiměřenými prostředky v rámci vlastní legislativy zajistit, aby se provozovatelé televizního vysílání spadající pod jejich soudní pravomoc přizpůsobili ustanovením této direktivy.
KAPITOLA III
Propagace prodeje a produkce televizních pořadů
Článek 4
1. Členské státy jsou povinny pokud možno přiměřenými prostředky zajistit, aby provozovatelé vyhradili ve smyslu článku 6 větší část svého vysílacího času evropským dílům, vyjma času určeného pro vysílání zpravodajství, sportovních přenosů, her, reklam a služeb teletextu.
Tohoto podílu by mělo být na základě vhodně stanovených kritérií dosaženo postupně, a to vzhledem k odpovědnosti za zpravodajství, vzdělávání, kulturu a zábavu, jež vůči divácké veřejnosti příslušný provozovatel nese.
2. V členském státě, kde není možno podílu stanoveného v odstavci 1 dosáhnout, nesmí tento být menší než průměr dosažený v takovém státě pro rok 1988.
V případě Řecka a Portugalska je rok 1988 nahrazen rokem 1990.
3. Počínaje 3. říjnem 1991 jsou členské státy povinny předkládat každé dva roky Komisi zprávu o plnění ustanovení tohoto článku a článku 5.
Tato zpráva bude zejména obsahovat statistické údaje o dosaženém podílu na vysílání, jak stanoví tento článek a článek 5, pro každý z televizních pořadů spadajících pod soudní pravomoc dotyčného členského státu, dále pak důvody, proč nebylo stanovené proporce dosaženo, a přijatá či plánovaná opatření vedoucí k dosažení stanoveného podílu.
Komise je povinna informovat ostatní členské státy a Evropský parlament o obsahu zpráv a ve vhodných případech je doplnit vlastním stanoviskem. Komise je povinna zabezpečit plnění ustanovení tohoto článku a článku 5 v souladu s ustanovením smlouvy. Výbor může ve svém stanovisku vzít v úvahu zejména pokrok dosažený v porovnání s předchozími léty, podíl poprvé uváděných děl v programové skladbě, konkrétní okolnosti nových provozovatelů a specifickou situaci v zemích s nízkou kapacitou na výrobu audiovizuálních děl či jazykově omezenými oblastmi.
4. Rada je povinna na základě zprávy Komise doplněné v opodstatněných případech o návrhy na revizi překontrolovat provádění tohoto článku nejpozději koncem pátého roku po přijetí direktivy.
Za tím účelem vezme zpráva vypracovaná Komisí na základě informací od členských států poskytovaných dle odstavce 3 v úvahu zejména vývoj společného trhu a mezinárodní souvislosti.
Článek 5
Členské státy zajistí v mezích možností a přiměřenými prostředky, aby televizní stanice vyčlenily nejméně 10 %
svého vysílacího času, vyjma času určeného pro vysílání zpravodajství, sportovních přenosů, her, reklam a služeb teletextu, popřípadě podle přání členského státu nejméně 10 % z programového rozpočtu na evropská díla vytvořená producenty nezávislými na provozovatelích. Tohoto podílu by mělo být na základě vhodně stanovených kritérií dosaženo postupně, a to vzhledem k odpovědnosti za zpravodajství, vzdělávání, kulturu a zábavu, jež vůči divácké veřejnosti příslušný provozovatel nese; tohoto podílu musí být dosaženo vyčleněním přiměřeného prostoru pro uvádění současných děl, to znamená děl vysílaných během pěti let od jejich vzniku.
Článek 6
V rámci této kapitoly se pojmem "evropská díla" rozumí:
(a) díla pocházející z členských států Společenství a v případě televizních stanic spadajících pod soudní pravomoc Spolkové republiky Německo díla pocházející z německých území, kde neplatí základní právní řád, a splňující podmínky odstavce 2;
(b) díla pocházející z třetích států Evropy zúčastněných na Evropské úmluvě o televizním vysílání přesahujícím hranice států uzavřené v rámci Rady Evropy a splňující podmínky odstavce 2;
(c) díla pocházející z dalších třetích zemí Evropy a splňující podmínky odstavce 3.
2. Díla zmíněná v odstavci 1 (a) a (b) jsou díla vytvořená hlavně autory a pracovníky s bydlištěm v jednom nebo více státech, na něž odkazuje odstavec 1 (a) a (b) za předpokladu, že splňují jednu z následujících tří podmínek:
(a) byla vytvořena jedním nebo více producenty s registrovaným sídlem v jednom či několika těchto státech; nebo
(b) nad jejich produkcí měl dohled a skutečně ji řídil jeden nebo několik producentů s registrovaným sídlem v jednom či několika těchto státech; nebo
(c) příspěvek koproducentů z těchto států na celkové koprodukční náklady převažuje a koprodukci neřídí jeden či více producentů s registrovaným sídlem mimo území těchto států.
3. Díla, na něž odkazuje odstavec 1 (c), jsou díla vytvořená výhradně producenty s registrovaným sídlem v jednom nebo několika třetích zemích Evropy, nebo těmito producenty v koprodukci s producenty s registrovaným sídlem v jednom či více členských státech, a Společenství s nimi uzavře smlouvy v souladu s protokolem zřizovací smlouvy, pokud jsou taková díla vytvořena převážně autory a pracovníky s bydlištěm v jednom či několika evropských státech.
4. Díla, jež nejsou podle odstavce 1 považována za evropská, nicméně byla vytvořena autory a pracovníky s bydlištěm v jednom či několika členských státech, se považují za evropská díla do té míry, nakolik se na celkových výrobních nákladech podíleli koproducenti ze Společenství.
Článek 7
Členské státy jsou povinny zajistit, aby provozovatelé televizního vysílání spadající pod jejich soudní pravomoc nevysílali jakákoli kinematografická díla po dobu dvou let od jejich prvního uvedení v kinech jednoho z členských států Společenství, pokud není mezi držiteli práv na tato díla a provozovateli dohodnuto jinak; v případě kinematografických děl koprodukovaných provozovatelem televizního vysílání je délka tohoto období stanovena na jeden rok.
Článek 8
Členské státy mohou v případech, které z hlediska jazykové politiky uznají za nezbytné, a při respektování právního řádu Společenství, u některých či všech pořadů provozovatelů televizního vysílání spadajících pod jejich soudní pravomoc stanovit podrobněji definovaná či přísnější pravidla založená zejména na jazykových kritériích.
Článek 9
Tato kapitola se netýká televizního vysílání, jež není součástí národní sítě.
KAPITOLA IV
Televizní reklama a sponzorování
Článek 10
1. Televizní reklamy musí být samy o sobě zřetelně rozeznatelné a zvukově nebo obrazově oddělené od ostatních částí programu.
2. Výjimkou zůstávají oddělené reklamní šoty.
3. Reklamy nesmějí využívat podprahového vnímání člověka.
4. Je zakázáno provozovat skrytou reklamu.
Článek 11
1. Reklamy se zařazují mezi jednotlivé pořady. Za předpokladu, že budou splněny podmínky obsažené v odstavcích 2 až 5 tohoto článku, je možné zařazovat reklamní vysílání i během pořadu, a to tak, aby nebyla narušena integrita a hodnota vysílaného pořadu, to jest zařazovat reklamy tak, aby byly brány v úvahu přirozené přestávky, délka a povaha pořadu a nebyla ohrožena práva jejich držitelů.
2. V pořadech složených ze samostatných částí nebo ve sportovních přenosech a podobně strukturovaných přenosech z akcí a představení, které obsahují přestávky, lze zařazovat reklamy pouze mezi takové jednotlivé části či během přestávek.
3. Při vysílání audiovizuálních děl, jakými jsou například celovečerní filmy nebo televizní filmy (s výjimkou několikadílných inscenací, seriálů, zábavných pořadů a dokumentárních filmů), lze za předpokladu, že jejich délka přesahuje 45 minut, jejich vysílání přerušit vždy jedenkrát během vysílání v celkovém trvání 45 minut. Další přerušení je dovoleno v pořadech, jejichž celková délka nejméně o 20 minut přesahuje dva časové úseky v trvání 45 minut.
4. Do pořadů přerušovaných reklamním vysíláním, jež nespadají pod ustanovení odstavce 2, lze zařazovat reklamy tak, aby doba mezi jednotlivými reklamami v rámci pořadu nebyla kratší než 20 minut.
5. Reklamy nelze zařazovat do vysílání bohoslužeb. Reklamy rovněž nelze zařazovat během zpráv, zpravodajských pořadů, dokumentárních filmů, náboženských pořadů a pořadů určených dětem, jejichž délka nepřesahuje 30 minut. Pokud trvání takového pořadu dosahuje či přesahuje 30 minut, platí ustanovení předcházejícího odstavce.
Článek 12
Není dovoleno, aby televizní reklama:
(a) ohrožovala respektování lidské důstojnosti;
(b) obsahovala jakékoli prvky diskriminace rasy, pohlaví nebo národnosti;
(c) napadala náboženské či politické cítění;
(d) nabádala k chování, jež by mohlo vést k ohrožení zdraví či bezpečnosti;
(e) nabádala k chování, jež by mohlo vést k ohrožení ochrany životního prostředí.
Článek 13
Zakazuje se zařazování veškerých forem televizní reklamy na cigarety a ostatní tabákové výrobky.
Článek 14
Není dovoleno zařazovat televizní reklamy na léčiva a léčebné procedury, jež jsou v členském státě, pod jehož soudní pravomoc provozovatel spadá, poskytovány pouze na lékařský předpis.
Článek 15
Televizní reklamy na alkoholické nápoje musí splňovat následující požadavky:
(a) nesmějí být speciálně zaměřeny na mladistvé a
zejména nesmějí zobrazovat mladistvé při konzumaci těchto nápojů;
(b) nesmějí dávat do souvislosti konzumaci alkoholických nápojů a fyzicky náročné výkony či řízení motorových vozidel;
(c) nesmějí vytvářet dojem, že konzumací alkoholických nápojů lze dosáhnout společenského nebo sexuálního úspěchu;
(d) nesmějí obsahovat tvrzení, že alkohol má terapeutické účinky, že působí stimulačně nebo sedativně, či jako prostředek na řešení osobních problémů;
(e) nesmějí podporovat nadměrné požívání alkoholu či stavět abstinenci nebo umírněnost v konzumaci do negativního světla;
(f) nesmějí zdůrazňovat vysoký obsah alkoholu jako známku kvality nápojů.
Článek 16
Televizní reklama nesmí způsobovat morální nebo tělesnou újmu mladistvým, a musí proto splňovat následující požadavky na jejich ochranu:
(a) nesmí mladistvé přímo nabádat ke koupi výrobků či služeb tím, že by využívala jejich nezkušenost či důvěřivost;
(b) Nesmí mladistvé přímo nabádat, aby přesvědčovali své rodiče nebo další osoby ke koupi nabízeného zboží nebo služeb;
(c) nesmí využívat zvláštní důvěry, jež mladiství chovají ke svým rodičům, učitelům či dalším osobám;
(d) nesmí bezdůvodně ukazovat mladistvé v nebezpečných situacích.
Článek 17
1. Sponzorované televizní pořady musí splňovat následující požadavky:
(a) obsah a časové zařazení sponzorovaných pořadů nesmí sponzor za žádných okolností ovlivňovat tak, aby to v souvislosti s pořady zasahovalo do pravomocí a redakční nezávislosti provozovatele;
(b) pořady samy musí být na začátku, popřípadě na konci jasně označeny jménem, popřípadě logem sponzora;
(c) nesmí vybízet k nákupu či pronájmu výrobků či služeb poskytovaných sponzorem nebo třetí osobou, zejména tím, že by na takové výrobky či služby v pořadu zazněla přímá propagace;
2. Televizní pořady nesmějí být sponzorovány přirozenými nebo právnickými osobami, jejichž hlavní podnikatelská činnost spočívá ve výrobě či prodeji výrobků či poskytování služeb zakázaných v článcích 13 a 14;
3. Zprávy a zpravodajské pořady nelze sponzorovat.
Článek 18
1. V televizním vysílání čas vyhrazený reklamám nesmí přesáhnout denně 15 %. tento objem lze však zvýšit až na 20 %, pokud se do reklamního vysílání zahrnou i takové formy reklamy. jako jsou přímé nabídky veřejnosti na prodej, koupi či pronájem výrobků nebo poskytování služeb, a to za předpokladu, že rozsah reklamních šotů nepřesáhne 15 %.
2. Rozsah vysílání reklamních šotů nesmí během jedné hodiny přesáhnout 20 %.
3. Při respektování ustanovení odstavce 1 nesmí takové formy reklamy, jako jsou přímé nabídky veřejnosti na prodej, koupi či pronájem výrobků nebo poskytování služeb, přesáhnout jednu hodinu denně.
Článek 19
Členské státy mají právo provozovatelům spadajícím pod jejich soudní pravomoc předepsat pro programovou skladbu a postup při televizním vysílání pravidla přísnější, než stanoví článek 18, a uvést tak v soulad poptávku po televizních reklamách s obecnými zájmy veřejnosti. Jsou přitom povinny vzít v úvahu:
(a) roli televizního vysílání při zprostředkovávání informací, vzdělání, kultury a zábavy;
(b) ochranu plurality informací a sdělovacích prostředků.
Článek 20
Při respektování ustanovení článku 3 si mohou členské státy s patřičným ohledem na právní řád Společenství stanovit podmínky odlišné od podmínek uvedených v článku 11 (2) až (5) a v článku 18 pro vysílání určené výhradně k příjmu na území svého státu, které není v dalších členských státech možno přímo nebo nepřímo přijímat.
Článek 21
Členské státy jsou v rámci vlastních právních řádů povinny zajistit, aby v případě televizního vysílání, jež není v souladu s ustanoveními této kapitoly, byla přijata vhodná opatření a takového souladu bylo dosaženo.
KAPITOLA V
Ochrana mladistvých
Článek 22
Povinností členských států je přijmout vhodná opatření, která by zajistila, že do televizního vysílání provozovatelů spadajících pod jejich soudní pravomoc nejsou zařazovány pořady, jež by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj mladistvých, zejména pořady obsahující pornografii nebo bezdůvodné násilí. Platnost tohoto ustanovení se rozšiřuje i na další pořady, které by pravděpodobně mohly ohrozit tělesný, duševní nebo morální vývoj nezletilých, kromě případů, kdy je zvoleným vysílacím časem nebo jakýmkoli technickým opatřením zabráněno, aby mladiství v oblasti příjmu vysílání mohli normálně takové vysílání slyšet nebo vidět.
Členské státy jsou rovněž povinny zajistit, aby vysílání neobsahovalo podněcování k rasové, sexuální, náboženském či národnostní nesnášenlivosti.
KAPITOLA VI
Právo na zveřejnění odpovědi
Článek 23
1. Při respektování ostatních ustanovení vtělených do občanského, správního a trestního řádu přijatého členskými státy musí mít bez ohledu na národnost každá přirozená či právnická osoba, jejíž legitimní zájmy, zejména pověst a dobré jméno, byly poškozeny uvedením nesprávných údajů v televizním pořadu, právo na zveřejnění odpovědi či rovnocenný opravný prostředek.
2. Právo na zveřejnění odpovědi či rovnocenný opravný prostředek musí existovat ve vztahu ke všem provozovatelům spadajícím pod soudní pravomoc toho kterého členského státu.
3. Členský stát je povinen přijmout opatření nezbytná k zakotvení práva na zveřejnění odpovědi či rovnocenných opravných prostředků a určit postup při jeho uplatňování. Zvláště jsou povinny zajistit, aby bylo možno stanovit dostatečný časový interval a aby bylo zachován náležitý postup při uplatňování tohoto práva či rovnocenných opravných prostředků přirozenou nebo právnickou osobou s bydlištěm nebo registrovaným sídlem v jiném členském státě.
4. Žádost o uplatnění práva na zveřejnění odpovědi či rovnocenných opravných prostředků může být zamítnuta v případě, že taková odpověď je podle podmínek stanovených v odstavci 1 neopodstatněná, měla by za následek trestný čin, vystavila by provozovatele občanskoprávnímu řízení nebo by porušovala normy slušného chování.
KAPITOLA VII
Závěrečná ustanovení
Článek 24
V oblastech nepodléhajících koordinaci touto direktivou, direktiva neovlivňuje práva a povinnosti členských států vyplývající ze stávajících úmluv o telekomunikacích či vysílání.
Článek 25
1. Členské státy jsou povinny zajistit, aby zákony, předpisy a administrativní opatření, jež je třeba uvést v soulad s touto direktivou, nabyly účinnosti nejpozději 3. října 1991. O této skutečnosti jsou povinny Komisi neodkladně informovat.
2. Členské státy jsou povinny sdělit Komisi znění hlavních ustanovení národních právních řádů, která byla přijata pro oblasti řízené touto direktivou.
Článek 26
Nejpozději na konci pátého roku po přijetí této direktivy a v následujícím období každé dva roky je Komise povinna předložit Evropskému parlamentu, Radě a Hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu o uplatňování této direktivy a v případě nutnosti předložit další návrhy na její přizpůsobení vývoji v oblasti televizního vysílání.
Článek 27
Tato direktiva je adresována členským státům.
Vyhotoveno v Luxemburgu, 3. října 1989.
Za Radu
její prezident
R. DUMAS
o koordinaci některých zákonných ustanovení, předpisů či administrativních postupů členských států týkajících se výkonu činností souvisejících s televizním vysíláním (89/552/EEC) novela + 97/19. 6. 97
RADA EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ
majíc na zřeteli zřizovací smlouvu, na jejímž základě bylo vytvořeno Evropské hospodářské společenství, zejména pak články 57 (2) a 66 této smlouvy,
majíc na zřeteli návrh vzešlý z Komise,
ve spolupráci s Evropským parlamentem,
majíc na zřeteli stanovisko Hospodářského a sociálního výboru,
vzhledem k tomu, že
cíle Společenství, jak jsou vtěleny ve zřizovací smlouvě, zahrnují vytváření ještě užší jednoty mezi národy Evropy, podporu užších vztahů mezi státy hlásícími se ke Společenství, zajišťování ekonomického a sociálního rozvoje členských zemí pomocí společného postupu při překonávání bariér rozdělujících Evropu, podporu neustálého zlepšování životních podmínek národů členských zemí, jakož i zajišťování ochrany a posilování míru a svobody;
zřizovací smlouva stanoví požadavek vytváření společného trhu, včetně odstraňování překážek bránících svobodnému pohybu služeb mezi českými státy, jakož i zavádění systému zaručujícího, že nedojde k deformacím konkurenčního prostředí;
vysílání přenášené přes hranice nejrůznějšími technickými prostředky je považováno za jeden ze způsobů, jak prosadit cíle Společenství; je třeba přijmout opatření a s jejich pomocí připustit a zajistit přechod od národních trhů k trhu, v němž se budou programy společně vytvářet a distribuovat, a vytvořit rovněž podmínky pro spravedlivou soutěž bez toho, že by byla ohrožena role veřejného zájmu;
Rada Evropy přijala Evropskou úmluvu o televizním vysílání přesahujícím hranice států;
zřizovací smlouva stanoví vydávání direktiv pro zajištění koordinace ustanovení s cílem napomoci zahájení činnosti samostatně činných osob;
televizní vysílání za normálních okolností nadále poskytuje služby v rámci záměrů zřizovací smlouvy;
zřizovací smlouva stanoví volný pohyb služeb prováděných běžně za úplatu, a to bez výjimek co do podstaty jejich kulturního či jinak definovaného obsahu a bez dalších omezení příslušníků členských států s bydlištěm v zemi Společenství, než jaká plynou od osob, jímž jsou služby určeny;
toto právo v podobě, v jaké platí pro vysílání a prodej televizních služeb, je zároveň specifickým projevem obecnějších zásad Společenství, zejména pak principu svobody vyjadřování vtěleného v článku 10 (1) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ratifikované všemi členskými státy; že právě z tohoto důvodu musí vydávání direktiv o vysílání a prodeji televizních programů zajišťovat jejich volný pohyb ve smyslu zmíněného článku a nesmí podléhat jiným omezením než těm, která definuje odstavec 2 tohoto článku a článek 56 (3) smlouvy;
práva, předpisy a administrativní opatření týkající se činnosti televizních stanic a provozovatelů kabelových sítí platná pro členské státy zahrnují určitou nerovnoměrnost, jež může v některých volnou soutěž v rámci společného trhu;
je nezbytné třeba v rámci smlouvy odstranit omezování svobody poskytování vysílacích služeb po celém Společenství;
odstraňování omezení musí jít ruku v ruce s přijetím zákonných opatření; že tato koordinace musí být zaměřena na napomáhání příslušným odborným činnostem a z
obecnějšího hlediska volnému pohybu informací a myšlenek v celém Společenství;
v důsledku toho je nezbytné a zároveň postačující, aby veškeré vysílání vyhovovalo právnímu řádu členského státu svého původu;
tato direktiva formuluje minimální pravidla potřebná k poskytnutí záruk za svobodu přenosu vysílání; že tudíž nemá vliv na odpovědnost nesenou jednotlivými členskými státy a jejich orgány vzhledem k organizačním otázkám - včetně systému udělování licencí, administrativního postupu při udělování oprávnění či v daňových záležitostech - financování a obsahu pořadů; že nezávislost kulturního rozvoje členských států a zachování jejich kulturní svébytnosti v rámci Společenství proto zůstává bez vnějších zásahů;
v prostoru společného trhu je třeba zajistit, aby veškeré vysílání ze Společenství vzešlé a zároveň pro příjem ve Společenství určené, zejména pak takové, které je určeno pro vysílání v jiném členském státě, respektovalo právní řád země původu a vyhovovalo požadavkům na vysílání určené veřejnosti v tomto členském státě a zároveň i ustanovením této direktivy;
požadavek na to, aby členský stát, odkud se vysílání uskutečňuje, potvrdil, že vysílání vyhovuje národnímu právnímu řádu koordinovanému touto direktivou, postačuje podle práva Společenství na zabezpečení volného pohybu vysílání bez sekundární kontroly založené v členském státě, jenž vysílání přijímá, na stejných principech; avšak stát přijímající vysílání může vyjímečně a za určitých podmínek dočasně zastavit retranslaci televizního vysílání;
pro členské státy je zcela zásadní otázka předcházení jakýmkoli skutkům, jež by mohly poškodit věc svobody pohybu televizních pořadů a obchodování s nimi, či které by mohly vést ke vzniku dominantního postavení - což by následně vedlo k omezování plurality a svobodného toku informací přenášených televizní technikou a celé oblasti výměny informací;
tato direktiva, jež se omezuje speciálně na pravidla televizního vysílání, zajímá nestranné stanovisko vůči existujícím či budoucím koordinačním krokům Společenství, jejichž cílem je zejména uspokojování závazného požadavku na ochranu spotřebitele a poctivost obchodních transakcí i konkurence;
koordinací je nicméně třeba přispět k zjednodušení celého procesu a osobám a podniků,. které mají na mysli kulturní cíle svého snažení a zabývají se výrobou pořadů, umožnit, aby se věnovali své činnosti;
minimální požadavky na evropská audiovizuální díla týkající se veškerých veřejných či soukromých televizních pořadů Společenství jsou prostředkem přispívajícím k propagaci výroby, nezávislé produkce a odbytu výše zmíněných podniků a doplňují spektrum nástrojů již existujících či navrhovaných ve prospěch téhož cíle;
je proto nezbytné podporovat v členských státech vznik dodatečně velkého trhu televizních pořadů s cílem zajistit návratnost nutných investic, a to nejenom vytvářením společných pravidel, jež národní trhy pomohou otevřít, ale i tím, že se bude v televizních programech všech členských států předpokládat v mezích možností a za použití vhodných prostředků dosažení většinového podílu evropské produkce; že proto, aby bylo možno sledovat dodržování těchto pravidel a směřování k daným cílům, budou členské státy předkládat Komisi zprávu o dodržování podílu zařazených evropských děl a nezávisle produkovaných děl stanoveném touto direktivou; že v případě propočtu takového podílu je třeba brát zřetel na specifickou situaci Řecka a Portugalska; že Komise je povinna informovat ostatní členské státy o těchto zprávách doplněných v případě potřeby stanoviskem beroucím v úvahu zejména pokrok dosažený v porovnání s předchozími léty, podíl základního vysílání v programovém složení, konkrétní situaci nových televizních stanic i specifickou situaci zemí s nízkou kapacitou pro výrobu audiovizuálních programů či jazykově omezeným prostorem;
pro tyto účely se termín "evropská díla" definuje aniž by omezoval možnost členských států vymezit si přesněji definici provozovatelů televizních stanic spadajících pod jejich soudní pravomoc podle článku 3 (1), v souladu s právním řádem Společenství a se zřetelem k cílům této direktivy;
je důležité vyhledávat vhodné nástroje a postupy v souladu s právním řádem Společenství, aby bylo možné prosazovat plnění těchto úkolů s cílem přijmout vhodná opatření stimulující činnost a rozvoj evropské výroby a distribuce audiovizuálních programů, a to zejména v zemích s nízkou výrobní kapacitou či v jazykově omezených oblastech;
národní programy na podporu rozvoje evropské produkce lze využít pokud jsou v souladu s právním řádem Společenství;
případné vymezení určitého podílu vysílání nezávisle produkovaným programům pro producenty nezávislé na provozovatelích televizních stanic bude stimulovat nové zdroje televizní produkce, zejména pak vytváření malých a středních podniků; že to bude znamenat otevření nových možností a příležitostí k uplatnění tvůrčích talentů provozujících umělecké profese a zaměstnanců v oboru kultury; že definice pojmu nezávislý producent přijatá členskými státy by měla tento cíl brát v úvahu a věnovat náležitou pozornost malým a středním producentům a umožnit televizním organizacím schvalovat finanční účast v podobě koprodukční pomoci;
je třeba, aby členské státy přijaly opatření zajišťující, že mezi prvním uvedením díla v kině a prvním uvedením v televizi uběhne určité časové období;
členské státy nepodléhají omezení při stanovování podrobněji či přísněji definovaných pravidel, aby mohly rozvíjet aktivní politiku ve prospěch určitého jazyka vybudovanou na základě jazykových kritérií, a to v případě, že jsou taková pravidla ve shodě s právním řádem Společenství a zejména nejsou-li uplatňována při retranslaci vysílání z jiných členských států;
je třeba zabezpečit plnou a dostatečnou ochranu v zájmu spotřebitelů jakožto televizních diváků, je požadavek, aby televizní reklama podléhala určitému počtu minimálních předpisů a norem a aby si členské státy podržely právo stanovit si podrobněji či přísněji definovaná pravidla a za určitých okolností i odlišné podmínky pro provozovatele televizního vysílání spadající pod jejich soudní pravomoc, považován za zcela zásadní;
členské státy s patřičným ohledem na právní řád Společenství a v souladu s vysíláním určeným pouze pro teritorium určitého státu, jež nelze přímo či nepřímo přijímat v jednom či více členských státech, musí být schopny stanovit odlišné podmínky pro zařazování reklam a odlišný rozsah reklamního vysílání tak, aby takové vysílání umožnily;
je třeba zamezit veškerým televizním reklamám propagujícím cigarety a ostatní tabákové výrobky, včetně skrytých forem reklamy, která se sice přímo o tabákových výrobcích nezmiňuje, ale snaží se obejít zákaz jejich propagace užíváním obchodních značek, symbolů a dalších výrazných znaků charakteristických pro tabákové výrobky nebo podniky známé tím, že jejich činnost spočívá ve výrobě či prodeji takových výrobků;
stejně nezbytné je zakázat veškeré televizní reklamy na léčivé přípravky a léčebné procedury, jež jsou v členském státě, pod jehož soudní pravomoc provozovatel spadá, k dispozici pouze na předpis, a zavést přísná kritéria na zařazování televizních reklam na výrobky s obsahem alkoholu;
s ohledem na rostoucí význam sponzorování programů, je třeba pro tuto oblast stanovit vhodná pravidla;
navíc je nezbytné pro vysílané pořady a televizní reklamy zavést pravidla na ochranu tělesného, duševního a morálního vývoje mladistvých;
přestože jsou provozovatelé televizního vysílání běžně vázáni povinností uvádět ve svých programech fakta a události podle skutečnosti, je nicméně třeba, aby zachovávaly určité povinnosti vzhledem k právu na uveřejnění odpovědi či srovnatelný opravný prostředek, a to tak, aby kterákoli osoba, jejíž legitimní zájmy byly poškozeny tvrzením proneseným během vysílání televizního pořadu, mohla takové právo na nápravu účinně uplatnit.
PŘIJÍMÁ TUTO DIREKTIVU:
KAPITOLA I
Vymezení pojmů
Článek 1
Pro účely této direktivy se rozumí:
(a) "televizním vysíláním " šíření televizních pořadů prostřednictvím kabelů, vzduchem, včetně vysílání družicového, ve formě programů nekódovaných i kódovaných, určených k příjmu veřejností. Zahrnuje rovněž přenášení pořadů mezi podniky s úmyslem vytvořit vazbu na veřejnost. Tento pojem nezahrnuje komunikační služby, v jejichž rámci se poskytují informace či další sdělení na základě individuálního požadavku, jako je např. dálkové kopírování (faxování), elektronické databanky a další podobné služby;
(b) "televizní reklamou" jakékoli oznámení vysílané za úplatu či podobnou protihodnotu nabízenou veřejným či soukromým subjektem mající souvislost s obchodem, podnikáním, řemeslnou výrobou či výkonem profese s cílem podpořit nabídku zboží či služeb, včetně nemovitostí, nebo práv a závazků za úplatu. Vyjma článku 18 tento pojem nezahrnuje přímo nabídku adresovanou veřejnosti na prodej, nákup či pronájem výrobků nebo poskytování služeb za úplatu;
(c) "skrytou reklamou" verbální nebo obrazová prezentace výrobků, služeb, jména, obchodního jména či dalších činností výrobce zboží či poskytovatele služeb v pořadech, má-li taková prezentace provozovatelem sloužit reklamním účelům a mohla by uvést veřejnost v omyl co do své podstaty. Taková prezentace je považována za úmyslnou zejména, pokud je prováděna za úplatu nebo podobnou protihodnotu;
(d) "sponzorováním" jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným nebo soukromým subjektem, který se nezabývá činnostmi v oblasti televizního vysílání či produkce audiovizuálních děl, na financování televizních pořadů s cílem propagovat vlastní jméno, obchodní značku, pověst a postavení, činnost či výrobky.
KAPITOLA II
Všeobecná ustanovení
Článek 2
1. Každý z členských států je povinen zajistit, aby přenášené televizní vysílání
- provozovatelů spadajících pod jeho soudní pravomoc, nebo
- provozovatelů, kteří přestože nespadají pod soudní pravomoc žádného z členských států, používají vysílací okruhy či kapacitu satelitní techniky poskytované členskými státy, či vzestupného přenosového kanálu nacházejícího se na území některého z členských států,
bylo v souladu s právním řádem závazným pro provozovatele vysílání určeného veřejnosti toho kterého členského státu.
2. Členské státy jsou povinny zabezpečit svobodu příjmu a nemají právo na vlastním území omezovat retranslaci televizního vysílání jiných členských států z důvodů, které spadají do oblastí koordinovaných touto direktivou. Členské státy jsou oprávněny přerušit na přechodnou dobu retranslaci televizního vysílání za následujících podmínek:
(a) televizní vysílání šířené z jiného členského státu prokazatelně, podstatně a vážně porušuje článek 22;
(b) za posledních 12 měsíců porušil provozovatel ustanovení tohoto článku při nejméně dvou příležitostech;
(c) postižený členský stát písemně informoval provozovatele a Komisi o údajném porušení a o svém úmyslu omezit retranslaci v případě, dojde-li k takovému porušení opětovně;
(d) jednání se státem, odkud vysílání pochází, a Komisí nepřinesla přátelské urovnání sporu během 15 dnů od ohlášení podle bodu (c) a údajné narušování i nadále pokračuje.
Komise je povinna zajistit, aby dočasné přerušení bylo v souladu s právním řádem Společenství. Má právo naléhavě žádat postižený členský stát, aby ukončil přerušení, jež je v rozporu s právním řádem Společenství. Toto ustanovení nemá právní dopad na zavedení jakéhokoli řízení, opravných prostředků či sankcí v případě takového porušení článku v členském státě, pod jehož soudní pravomoc dotyčný provozovatel spadá.
3. Tato direktiva se nevztahuje na vysílání určené výhradně pro příjem v nečlenských státech, jež není zároveň přímo či nepřímo přijímání v některém z členských států.
Článek 3
1. Členské státy mají i nadále právo svobodného postupu a mohou od provozovatelů podléhajících jejich soudní pravomoci vyžadovat stanovení přísnějších či podrobněji definovaných pravidel pro oblasti vymezené touto direktivou.
2. Členské státy jsou povinny přiměřenými prostředky v rámci vlastní legislativy zajistit, aby se provozovatelé televizního vysílání spadající pod jejich soudní pravomoc přizpůsobili ustanovením této direktivy.
KAPITOLA III
Propagace prodeje a produkce televizních pořadů
Článek 4
1. Členské státy jsou povinny pokud možno přiměřenými prostředky zajistit, aby provozovatelé vyhradili ve smyslu článku 6 větší část svého vysílacího času evropským dílům, vyjma času určeného pro vysílání zpravodajství, sportovních přenosů, her, reklam a služeb teletextu.
Tohoto podílu by mělo být na základě vhodně stanovených kritérií dosaženo postupně, a to vzhledem k odpovědnosti za zpravodajství, vzdělávání, kulturu a zábavu, jež vůči divácké veřejnosti příslušný provozovatel nese.
2. V členském státě, kde není možno podílu stanoveného v odstavci 1 dosáhnout, nesmí tento být menší než průměr dosažený v takovém státě pro rok 1988.
V případě Řecka a Portugalska je rok 1988 nahrazen rokem 1990.
3. Počínaje 3. říjnem 1991 jsou členské státy povinny předkládat každé dva roky Komisi zprávu o plnění ustanovení tohoto článku a článku 5.
Tato zpráva bude zejména obsahovat statistické údaje o dosaženém podílu na vysílání, jak stanoví tento článek a článek 5, pro každý z televizních pořadů spadajících pod soudní pravomoc dotyčného členského státu, dále pak důvody, proč nebylo stanovené proporce dosaženo, a přijatá či plánovaná opatření vedoucí k dosažení stanoveného podílu.
Komise je povinna informovat ostatní členské státy a Evropský parlament o obsahu zpráv a ve vhodných případech je doplnit vlastním stanoviskem. Komise je povinna zabezpečit plnění ustanovení tohoto článku a článku 5 v souladu s ustanovením smlouvy. Výbor může ve svém stanovisku vzít v úvahu zejména pokrok dosažený v porovnání s předchozími léty, podíl poprvé uváděných děl v programové skladbě, konkrétní okolnosti nových provozovatelů a specifickou situaci v zemích s nízkou kapacitou na výrobu audiovizuálních děl či jazykově omezenými oblastmi.
4. Rada je povinna na základě zprávy Komise doplněné v opodstatněných případech o návrhy na revizi překontrolovat provádění tohoto článku nejpozději koncem pátého roku po přijetí direktivy.
Za tím účelem vezme zpráva vypracovaná Komisí na základě informací od členských států poskytovaných dle odstavce 3 v úvahu zejména vývoj společného trhu a mezinárodní souvislosti.
Článek 5
Členské státy zajistí v mezích možností a přiměřenými prostředky, aby televizní stanice vyčlenily nejméně 10 %
svého vysílacího času, vyjma času určeného pro vysílání zpravodajství, sportovních přenosů, her, reklam a služeb teletextu, popřípadě podle přání členského státu nejméně 10 % z programového rozpočtu na evropská díla vytvořená producenty nezávislými na provozovatelích. Tohoto podílu by mělo být na základě vhodně stanovených kritérií dosaženo postupně, a to vzhledem k odpovědnosti za zpravodajství, vzdělávání, kulturu a zábavu, jež vůči divácké veřejnosti příslušný provozovatel nese; tohoto podílu musí být dosaženo vyčleněním přiměřeného prostoru pro uvádění současných děl, to znamená děl vysílaných během pěti let od jejich vzniku.
Článek 6
V rámci této kapitoly se pojmem "evropská díla" rozumí:
(a) díla pocházející z členských států Společenství a v případě televizních stanic spadajících pod soudní pravomoc Spolkové republiky Německo díla pocházející z německých území, kde neplatí základní právní řád, a splňující podmínky odstavce 2;
(b) díla pocházející z třetích států Evropy zúčastněných na Evropské úmluvě o televizním vysílání přesahujícím hranice států uzavřené v rámci Rady Evropy a splňující podmínky odstavce 2;
(c) díla pocházející z dalších třetích zemí Evropy a splňující podmínky odstavce 3.
2. Díla zmíněná v odstavci 1 (a) a (b) jsou díla vytvořená hlavně autory a pracovníky s bydlištěm v jednom nebo více státech, na něž odkazuje odstavec 1 (a) a (b) za předpokladu, že splňují jednu z následujících tří podmínek:
(a) byla vytvořena jedním nebo více producenty s registrovaným sídlem v jednom či několika těchto státech; nebo
(b) nad jejich produkcí měl dohled a skutečně ji řídil jeden nebo několik producentů s registrovaným sídlem v jednom či několika těchto státech; nebo
(c) příspěvek koproducentů z těchto států na celkové koprodukční náklady převažuje a koprodukci neřídí jeden či více producentů s registrovaným sídlem mimo území těchto států.
3. Díla, na něž odkazuje odstavec 1 (c), jsou díla vytvořená výhradně producenty s registrovaným sídlem v jednom nebo několika třetích zemích Evropy, nebo těmito producenty v koprodukci s producenty s registrovaným sídlem v jednom či více členských státech, a Společenství s nimi uzavře smlouvy v souladu s protokolem zřizovací smlouvy, pokud jsou taková díla vytvořena převážně autory a pracovníky s bydlištěm v jednom či několika evropských státech.
4. Díla, jež nejsou podle odstavce 1 považována za evropská, nicméně byla vytvořena autory a pracovníky s bydlištěm v jednom či několika členských státech, se považují za evropská díla do té míry, nakolik se na celkových výrobních nákladech podíleli koproducenti ze Společenství.
Článek 7
Členské státy jsou povinny zajistit, aby provozovatelé televizního vysílání spadající pod jejich soudní pravomoc nevysílali jakákoli kinematografická díla po dobu dvou let od jejich prvního uvedení v kinech jednoho z členských států Společenství, pokud není mezi držiteli práv na tato díla a provozovateli dohodnuto jinak; v případě kinematografických děl koprodukovaných provozovatelem televizního vysílání je délka tohoto období stanovena na jeden rok.
Článek 8
Členské státy mohou v případech, které z hlediska jazykové politiky uznají za nezbytné, a při respektování právního řádu Společenství, u některých či všech pořadů provozovatelů televizního vysílání spadajících pod jejich soudní pravomoc stanovit podrobněji definovaná či přísnější pravidla založená zejména na jazykových kritériích.
Článek 9
Tato kapitola se netýká televizního vysílání, jež není součástí národní sítě.
KAPITOLA IV
Televizní reklama a sponzorování
Článek 10
1. Televizní reklamy musí být samy o sobě zřetelně rozeznatelné a zvukově nebo obrazově oddělené od ostatních částí programu.
2. Výjimkou zůstávají oddělené reklamní šoty.
3. Reklamy nesmějí využívat podprahového vnímání člověka.
4. Je zakázáno provozovat skrytou reklamu.
Článek 11
1. Reklamy se zařazují mezi jednotlivé pořady. Za předpokladu, že budou splněny podmínky obsažené v odstavcích 2 až 5 tohoto článku, je možné zařazovat reklamní vysílání i během pořadu, a to tak, aby nebyla narušena integrita a hodnota vysílaného pořadu, to jest zařazovat reklamy tak, aby byly brány v úvahu přirozené přestávky, délka a povaha pořadu a nebyla ohrožena práva jejich držitelů.
2. V pořadech složených ze samostatných částí nebo ve sportovních přenosech a podobně strukturovaných přenosech z akcí a představení, které obsahují přestávky, lze zařazovat reklamy pouze mezi takové jednotlivé části či během přestávek.
3. Při vysílání audiovizuálních děl, jakými jsou například celovečerní filmy nebo televizní filmy (s výjimkou několikadílných inscenací, seriálů, zábavných pořadů a dokumentárních filmů), lze za předpokladu, že jejich délka přesahuje 45 minut, jejich vysílání přerušit vždy jedenkrát během vysílání v celkovém trvání 45 minut. Další přerušení je dovoleno v pořadech, jejichž celková délka nejméně o 20 minut přesahuje dva časové úseky v trvání 45 minut.
4. Do pořadů přerušovaných reklamním vysíláním, jež nespadají pod ustanovení odstavce 2, lze zařazovat reklamy tak, aby doba mezi jednotlivými reklamami v rámci pořadu nebyla kratší než 20 minut.
5. Reklamy nelze zařazovat do vysílání bohoslužeb. Reklamy rovněž nelze zařazovat během zpráv, zpravodajských pořadů, dokumentárních filmů, náboženských pořadů a pořadů určených dětem, jejichž délka nepřesahuje 30 minut. Pokud trvání takového pořadu dosahuje či přesahuje 30 minut, platí ustanovení předcházejícího odstavce.
Článek 12
Není dovoleno, aby televizní reklama:
(a) ohrožovala respektování lidské důstojnosti;
(b) obsahovala jakékoli prvky diskriminace rasy, pohlaví nebo národnosti;
(c) napadala náboženské či politické cítění;
(d) nabádala k chování, jež by mohlo vést k ohrožení zdraví či bezpečnosti;
(e) nabádala k chování, jež by mohlo vést k ohrožení ochrany životního prostředí.
Článek 13
Zakazuje se zařazování veškerých forem televizní reklamy na cigarety a ostatní tabákové výrobky.
Článek 14
Není dovoleno zařazovat televizní reklamy na léčiva a léčebné procedury, jež jsou v členském státě, pod jehož soudní pravomoc provozovatel spadá, poskytovány pouze na lékařský předpis.
Článek 15
Televizní reklamy na alkoholické nápoje musí splňovat následující požadavky:
(a) nesmějí být speciálně zaměřeny na mladistvé a
zejména nesmějí zobrazovat mladistvé při konzumaci těchto nápojů;
(b) nesmějí dávat do souvislosti konzumaci alkoholických nápojů a fyzicky náročné výkony či řízení motorových vozidel;
(c) nesmějí vytvářet dojem, že konzumací alkoholických nápojů lze dosáhnout společenského nebo sexuálního úspěchu;
(d) nesmějí obsahovat tvrzení, že alkohol má terapeutické účinky, že působí stimulačně nebo sedativně, či jako prostředek na řešení osobních problémů;
(e) nesmějí podporovat nadměrné požívání alkoholu či stavět abstinenci nebo umírněnost v konzumaci do negativního světla;
(f) nesmějí zdůrazňovat vysoký obsah alkoholu jako známku kvality nápojů.
Článek 16
Televizní reklama nesmí způsobovat morální nebo tělesnou újmu mladistvým, a musí proto splňovat následující požadavky na jejich ochranu:
(a) nesmí mladistvé přímo nabádat ke koupi výrobků či služeb tím, že by využívala jejich nezkušenost či důvěřivost;
(b) Nesmí mladistvé přímo nabádat, aby přesvědčovali své rodiče nebo další osoby ke koupi nabízeného zboží nebo služeb;
(c) nesmí využívat zvláštní důvěry, jež mladiství chovají ke svým rodičům, učitelům či dalším osobám;
(d) nesmí bezdůvodně ukazovat mladistvé v nebezpečných situacích.
Článek 17
1. Sponzorované televizní pořady musí splňovat následující požadavky:
(a) obsah a časové zařazení sponzorovaných pořadů nesmí sponzor za žádných okolností ovlivňovat tak, aby to v souvislosti s pořady zasahovalo do pravomocí a redakční nezávislosti provozovatele;
(b) pořady samy musí být na začátku, popřípadě na konci jasně označeny jménem, popřípadě logem sponzora;
(c) nesmí vybízet k nákupu či pronájmu výrobků či služeb poskytovaných sponzorem nebo třetí osobou, zejména tím, že by na takové výrobky či služby v pořadu zazněla přímá propagace;
2. Televizní pořady nesmějí být sponzorovány přirozenými nebo právnickými osobami, jejichž hlavní podnikatelská činnost spočívá ve výrobě či prodeji výrobků či poskytování služeb zakázaných v článcích 13 a 14;
3. Zprávy a zpravodajské pořady nelze sponzorovat.
Článek 18
1. V televizním vysílání čas vyhrazený reklamám nesmí přesáhnout denně 15 %. tento objem lze však zvýšit až na 20 %, pokud se do reklamního vysílání zahrnou i takové formy reklamy. jako jsou přímé nabídky veřejnosti na prodej, koupi či pronájem výrobků nebo poskytování služeb, a to za předpokladu, že rozsah reklamních šotů nepřesáhne 15 %.
2. Rozsah vysílání reklamních šotů nesmí během jedné hodiny přesáhnout 20 %.
3. Při respektování ustanovení odstavce 1 nesmí takové formy reklamy, jako jsou přímé nabídky veřejnosti na prodej, koupi či pronájem výrobků nebo poskytování služeb, přesáhnout jednu hodinu denně.
Článek 19
Členské státy mají právo provozovatelům spadajícím pod jejich soudní pravomoc předepsat pro programovou skladbu a postup při televizním vysílání pravidla přísnější, než stanoví článek 18, a uvést tak v soulad poptávku po televizních reklamách s obecnými zájmy veřejnosti. Jsou přitom povinny vzít v úvahu:
(a) roli televizního vysílání při zprostředkovávání informací, vzdělání, kultury a zábavy;
(b) ochranu plurality informací a sdělovacích prostředků.
Článek 20
Při respektování ustanovení článku 3 si mohou členské státy s patřičným ohledem na právní řád Společenství stanovit podmínky odlišné od podmínek uvedených v článku 11 (2) až (5) a v článku 18 pro vysílání určené výhradně k příjmu na území svého státu, které není v dalších členských státech možno přímo nebo nepřímo přijímat.
Článek 21
Členské státy jsou v rámci vlastních právních řádů povinny zajistit, aby v případě televizního vysílání, jež není v souladu s ustanoveními této kapitoly, byla přijata vhodná opatření a takového souladu bylo dosaženo.
KAPITOLA V
Ochrana mladistvých
Článek 22
Povinností členských států je přijmout vhodná opatření, která by zajistila, že do televizního vysílání provozovatelů spadajících pod jejich soudní pravomoc nejsou zařazovány pořady, jež by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj mladistvých, zejména pořady obsahující pornografii nebo bezdůvodné násilí. Platnost tohoto ustanovení se rozšiřuje i na další pořady, které by pravděpodobně mohly ohrozit tělesný, duševní nebo morální vývoj nezletilých, kromě případů, kdy je zvoleným vysílacím časem nebo jakýmkoli technickým opatřením zabráněno, aby mladiství v oblasti příjmu vysílání mohli normálně takové vysílání slyšet nebo vidět.
Členské státy jsou rovněž povinny zajistit, aby vysílání neobsahovalo podněcování k rasové, sexuální, náboženském či národnostní nesnášenlivosti.
KAPITOLA VI
Právo na zveřejnění odpovědi
Článek 23
1. Při respektování ostatních ustanovení vtělených do občanského, správního a trestního řádu přijatého členskými státy musí mít bez ohledu na národnost každá přirozená či právnická osoba, jejíž legitimní zájmy, zejména pověst a dobré jméno, byly poškozeny uvedením nesprávných údajů v televizním pořadu, právo na zveřejnění odpovědi či rovnocenný opravný prostředek.
2. Právo na zveřejnění odpovědi či rovnocenný opravný prostředek musí existovat ve vztahu ke všem provozovatelům spadajícím pod soudní pravomoc toho kterého členského státu.
3. Členský stát je povinen přijmout opatření nezbytná k zakotvení práva na zveřejnění odpovědi či rovnocenných opravných prostředků a určit postup při jeho uplatňování. Zvláště jsou povinny zajistit, aby bylo možno stanovit dostatečný časový interval a aby bylo zachován náležitý postup při uplatňování tohoto práva či rovnocenných opravných prostředků přirozenou nebo právnickou osobou s bydlištěm nebo registrovaným sídlem v jiném členském státě.
4. Žádost o uplatnění práva na zveřejnění odpovědi či rovnocenných opravných prostředků může být zamítnuta v případě, že taková odpověď je podle podmínek stanovených v odstavci 1 neopodstatněná, měla by za následek trestný čin, vystavila by provozovatele občanskoprávnímu řízení nebo by porušovala normy slušného chování.
KAPITOLA VII
Závěrečná ustanovení
Článek 24
V oblastech nepodléhajících koordinaci touto direktivou, direktiva neovlivňuje práva a povinnosti členských států vyplývající ze stávajících úmluv o telekomunikacích či vysílání.
Článek 25
1. Členské státy jsou povinny zajistit, aby zákony, předpisy a administrativní opatření, jež je třeba uvést v soulad s touto direktivou, nabyly účinnosti nejpozději 3. října 1991. O této skutečnosti jsou povinny Komisi neodkladně informovat.
2. Členské státy jsou povinny sdělit Komisi znění hlavních ustanovení národních právních řádů, která byla přijata pro oblasti řízené touto direktivou.
Článek 26
Nejpozději na konci pátého roku po přijetí této direktivy a v následujícím období každé dva roky je Komise povinna předložit Evropskému parlamentu, Radě a Hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu o uplatňování této direktivy a v případě nutnosti předložit další návrhy na její přizpůsobení vývoji v oblasti televizního vysílání.
Článek 27
Tato direktiva je adresována členským státům.
Vyhotoveno v Luxemburgu, 3. října 1989.
Za Radu
její prezident
R. DUMAS