VE SLEDOVANÉM OBDOBÍ
III.1. LEGISLATIVA
III.1.1. Úvod
I když Rada sama nemá zákonodárnou iniciativu (tou je na úrovni vlády nadáno MK ČR), je „legislativa“ standardní součástí Zprávy právě pro zásadní a dlouhodobý význam, který jí Rada přikládá. Horká aktuálnost je nyní dána tím, že ve sledovaném roce 1999 byl MK ČR zpracován a předložen příslušným orgánům k projednání návrh nového zákona o rozhlasovém a televizním vysílání (dále jen „nový zákon o RTV“). Vláda jej schválila 5.1. 2000 a postoupila ho do parlamentu. V PSP proběhlo první čtení 25. ledna 2000.
Členové Rady i odborní pracovníci Úřadu se i v r. 1999 podíleli na připomínkování zákonů a jiných klíčových materiálů, pokud jim byly k připomínkám zaslány. Bohužel již po řadu let se Rada potýká se zásadním formálním problémem. Podle § 9 zákona o Radě „vláda ČR a orgány státní správy ČR spolupracují s Radou ve věcech vysílání a jsou zejména povinny, jde-li o věci vysílání, vyžádat si vždy stanovisko Rady a v mezích své působnosti poskytnout Radě potřebnou součinnost“. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že ministerstva a orgány jim naroveň postavené si musejí, připravují-li např. zákon či jiný materiál, který vysílání přímo upravuje či se ho dotýká, vyžádat stanovisko Rady k dané věci. Méně jasné již je, jak s ním mohou naložit, zejména pak, zda ho musejí respektovat. Ač by z povahy věci i zvláštního postavení, konstrukce i vlastního smyslu ustavení Rady vyplýval spíše výklad, že stanovisko Rady v oboru vysílání má být respektováno, je tomu v praxi často naopak. Objevují se i případy, kdy vyžádáno není vůbec. Normou, která analogické problémy upravuje v oblasti tvorby zákonů a jiných právních předpisů na ministerské úrovni, jsou Legislativní pravidla vlády. Ani ta zde však příliš nepomohou, schází-li vůle. Zaprvé, Rada není ministerstvem ani jiným ústředním orgánem státní (veřejné) správy. Zadruhé, není ani obsažena ve výčtu připomínkových míst. Legislativní pravidla uvádějí jen ústřední orgány státní správy, přičemž lze dále zahrnout i obdobné orgány či jiná místa, pokud se jich věc týká a považuje-li to předkladatel za potřebné (čl. 5 Leg. pravidel). Záleží tedy jedině a pouze na volné úvaze předkladatele, zda Radu za takový subjekt bude považovat. Domníváme se, že ona volná úvaha by měla být v záležitostech vysílání omezena právě kombinací čl. 5 Leg. pravidel s cit. § 9 zákona o Radě. Rada by tedy jednoznačně měla, alespoň v oboru své působnosti, standardním připomínkovým místem být. Tento moment je totiž stěžejní kvůli režimu připomínkového řízení a zejména způsobu nakládání s takovým připomínkami, které Rada označí jako zásadní. V takových případech je totiž předkladatel povinen se s nimi vypořádat následujícím způsobem: projedná je s daným připomínkovým místem a vyhoví jim, nebo ty, které neakceptoval, označí jako tzv. rozpor v předkládací zprávě, která je doprovodnou součástí návrhu zákona pro vládu. Zkušenost Rady s připomínkami k návrhu zákona o vysílání ukazuje, že ani pak není ještě vyhráno. Naše zásadní připomínky s námi ústně na MK ČR probrány byly, o výsledku jsme však i přes naši žádost nebyli zpraveni ani dodatečně a návrh zákona s předkládací zprávou, vzešlé z připomínkového řízení, jsme nedostali k dispozici. Zástupce Rady byl sice přizván do Legislativní rady vlády k tomuto bodu a zúčastnil se jejího zasedání; bez znalosti podkladu, který došel mnohých změn, je však pouhá přítomnost na jednání jen málo funkční. Zákon o vysílání, jakož i zamýšlená tvorba a novelizace dalších mediálních předpisů jsou přitom věcí zásadní, postavení Rady v tomto oboru je výlučné, a proto doporučujeme:
1. upřesnit Legislativní pravidla vlády – nejlépe tak, aby v nich byla Rada výslovně zmíněna
2. § 9 zákona o Radě zapracovat do nového zákona o vysílání.
V jeho návrhu totiž chybí, jakkoliv se předpokládá zrušení samostatného zákona o Radě s tím, že příslušná úprava bude přímo součástí zákona o vysílání. Ohledně součinnosti třetích osob počítá pak návrh ve svém § 18 pouze s tím, že po přijetí zákona budou při kontrolní činnosti Rady „státní orgány, orgány územní samosprávy a právnické osoby, které z úřední povinnosti nebo vzhledem k předmětu své činnosti vedou evidenci osob a jejich majetku, …povinny na písemné vyžádání předsedy Rady sdělit údaje potřebné ke kontrole dodržování ustanovení § 102 až 105“. Paragrafy 102 – 105 se přitom týkají zajištění plurality informací a přehlednosti majitelských vztahů ve vysílání. Jde tedy o něco zcela jiného a účel, sledovaný dosavadní úpravou § 9 zákona o Radě, zůstává zcela opomenut. Postavení Rady se tak neodůvodněně zhorší. De iure ztratí jakékoliv oprávnění podílet se na normotvorbě i přípravě a přijímání dalších materiálů ve svém oboru. Takový postup pokládáme za zásadní koncepční chybu. V oblasti vysílání nenalezneme přitom orgán, kterého by se mediální zákonodárství více týkalo, než právě Radu. Součinnost ostatních zainteresovaných orgánů (zejména MK ČR, MDS ČT pro oblast telekomunikací, resp. kmitočtových pásem, MPO ČR pro oblast regulace reklamy atd.) je proto – oboustranně – nezbytná, a to v legislativě i konkrétní běžné agendě.
Při legislativních pracích i v administrativní praxi je dále nesporně užitečné znát a eventuálně i zohlednit názory dalších míst, kterých se vysílání dotýká. Vedle veřejnosti obecně jsou to dále samotní provozovatelé vysílání. V průběhu přípravy nového zákona o vysílání je oslovilo MK ČR i Rada. Dle jejich vyjádření většinou se svými připomínkami u MK ČR příliš úspěšní nebyli, ač svou ochotu naslouchat MK ČR několikrát deklarovalo. Rada se proto již v r. 1998 zapojila v roli pozorovatele do iniciativy, nazvané mediální panel (viz Zpráva 98). Zúčastnili se ho nejen zástupci provozovatelů veřejnoprávního a privátního vysílání, ale i zástupci mediálních rad. Jeho smyslem byla původně kontinuální diskuse k obecným i konkrétním otázkám rozhlasového a televizního vysílání a z tohoto pohledu byla činnost panelu přínosná i pro regulační praxi Rady. Logicky se však centrem pozornosti stala právě tvorba vysílacího zákona. Nedostatek součinnosti ze strany MK ČR, resp. názorová neshoda v zásadní filosofii zákona vedla mediální panel k ambicióznímu záměru připravit vlastní komplexní návrh. To se nakonec z časových i jiných důvodů nestalo. Přesto však byla vybrána a zformulována řada bodů, na jejichž nové optimální úpravě se mediální panel dokázal shodnout. Tyto body potom jednotliví členové panelu prosazovali vůči MK ČR, většinou opět bezvýsledně. Panelová setkání se přestala pořádat v květnu 1999.
Další kapitola: III.1.2. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání