Evropská úmluva o přeshraniční televizi (Rada Evropy č. 132) sjednaná ve Štrasburku dne 5. května 1989, (ve znění Protokolu, pozměňujícího Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi ze dne 9. září 1998), byla Českou republikou podepsána 7.5.1999. Ratifikace této dohody se předpokládá až po přijetí nového zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.
Ratifikací této úmluvy se začleníme do evropských struktur v oblasti televizního vysílání ještě před vstupem ČR do EU. Přijetím pravidel Úmluvy a jejich zapracováním do naší legislativy bude značně zjednodušen následný proces zajišťující kompatibilitu mediální legislativy s pravidly EU. Proto Rada přivítala předložení této Úmluvy k podpisu a následné ratifikaci.
Rada se zúčastnila připomínkového řízení k návrhu na podpis Úmluvy. Dle důvodové zprávy MK ČR ale nejsou pro jednotlivé země (smluvní strany) přípustné jiné výhrady, než je výhrada o omezení převzatého vysílání programů, uvádějících reklamy na alkohol ve formě odporující národní právní úpravě. Proto se připomínkové řízení jevilo spíše jako formalita a Rada neuplatnila žádnou zásadní obsahovou připomínku. Vznesla ale připomínku procedurální , a to k určení tzv. národních autorit dle čl. 19 Úmluvy. Tento článek, nazvaný „Spolupráce mezi smluvními stranami“, stanoví, že při plnění závazků z Úmluvy si budou smluvní strany vzájemně pomáhat, přičemž každá z nich určí jednu či více autorit, které budou poskytovat informace o provozovatelích vysílání, o zákonech své země a postupech uplatňovaných v oblasti upravovaných Úmluvou, spolupracovat s autoritami ostatních zemí a brát v potaz nesnáze v realizaci Úmluvy, na něž jimi byly upozorněny. MK ČR s odvoláním na kompetenční zákon (zák.č. 2/1969 Sb., v platném znění) navrhlo vládě, aby příslušnou instancí za ČR bylo pouze MK ČR. Rada, s ohledem na své současné (a navrhované příští) zákonné kompetence doporučila, aby další národní autoritou byla – vedle MK ČR – i Rada. Toto řešení nebylo zřejmě předkladatelem ani vládou akceptováno, ač je cit. čl. 19 Úmluvy umožňuje a ač je to právě Rada, komu zákon svěřil výkon státní správy a dohled v oboru rozhlasového a televizního vysílání. V praxi by navíc takové řešení přineslo i zjednodušení a zrychlení potřebné komunikace mezi smluvními stranami, neboť při plnění závazků plynoucích z Úmluvy se MK ČR bude muset v řadě případů na Radu stejně obrátit.
Není vždy zřejmé, nakolik přesné jsou informace evropských struktur ohledně organizace a regulace vysílání v jednotlivých členských či přidružených zemích. Právě tak nepřesné či zkreslené mohou být zde dostupné „štrasburské“ či „bruselské“ požadavky na nás a naši legislativu a praxi. V materiálu „Česká republika v hodnocení Evropské komise 1999“, str. 58 (MZ ČR, Praha 1999) se tak např. dočteme, že na MK ČR existuje odbor hromadných sdělovacích prostředků, který je odpovědný za legislativu „ ... má 8 zaměstnanců. Odpovídá též za Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, Radu Českého rozhlasu a Radu České tiskové kanceláře“.
Je zvláštní, že uvedena není Rada České televize. Mnohem zajímavější je však samotný výskyt této zavádějící a nepravdivé informace v oficiálním materiálu Evropské komise. Má-li se odvíjet přijetí ČR do EU mj. od hodnotících zpráv Evropské komise, pak je bezpodmínečně nutné na takové a obdobné chyby upozornit. Není to však Rada, kdo má v těchto záležitostech příslušné kompetence. Rada však zřejmě může podat upozornění na MK ČR, event. ministerstvo zahraničí.
Další kapitola: III.1.5. Zákon o regulaci reklamy