V této kapitole uvádíme soudní rozhodnutí, která přispěla významnou měrou k objasnění výkladu některých právních předpisů, důležitých pro rozhodování Rady ve správním řízení a ke sjednocení jejich aplikace.
V letošním roce byla většina soudních řízení, vedených proti Radě ve správním soudnictví, skončena usneseními.
Usnesení příslušných soudů můžeme klasifikovat podle několika základních typů odůvodnění rozhodnutí. Přezkumné řízení tak bylo zastavováno z důvodu zpětvzetí opravného prostředku příslušným provozovatelem vysílání (4x), pro nezaplacení soudního poplatku (3x), jako opožděně podaný byl opravný prostředek odmítnut ve 4 případech. Vrchní soud pak v několika případech rozhodoval o postoupení věci z důvodu podání opravného prostředku věcně nepříslušnému soudu.
Pro rozhodovací praxi Rady byl důležitý, i přes poměrně diskutabilní právní úpravu, na základě které Městský soud v Praze rozhodoval, právní názor tohoto soudu vyslovený v usnesení ve věci Radia Sprint s.r.o. čj. 38 Ca 321/98-12. Žalobce se v této věci domáhal rozhodnutí o povinnosti Rady vydat rozhodnutí o udělení licence se změnou stanovení doby platnosti licence. Soud řízení zastavil s odůvodněním, že právní úprava neumožňuje ukládat soudům povinnost vydat rozhodnutí v určité věci. Soudy mohou pouze přezkoumávat zákonnost již vydaných rozhodnutí v oblasti veřejné správy. V daném případě nebyla dána pravomoc soudu k rozhodnutí o žalobě.
Dalším důležitým judikátem, kterým si Rada ověřila správnost znění poučení o odvolání, které není vzhledem k příslušnému ustanovení občanského soudního řádu jednoznačné, je usnesení ve věci České televize v podaném opravném prostředku proti rozhodnutí o pokutě čj.28 Ca 325/97-15. Soud potvrdil, že poučení o opravném prostředku, které uvádí, že opravný prostředek je možno podat k příslušnému soudu do 30 dnů ode dne jeho doručení, je dostatečné a v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu. Soud tak závazně rozhodl a ukončil tím problém (i když jsme si vědomi toho, že soudy nejsou vázány rozhodnutími jiných soudů), kterým se právní odbor Rady zabýval, vzhledem k tomu, že příslušnost soudu není dána obecným soudem Rady, ale odvozuje se od obecného soudu navrhovatele a tím není možno uvést v příslušném poučení o odvolání jednotně konkrétní soud, když ten se řídí sídlem navrhovatele.
Na rozdíl od usnesení rozsudky, kterými rozhodují odvolací soudy, jsou rozhodnutí natolik rozmanitá, že je nelze kvalifikovat podle určitých typů. V roce 1999 však Rada, jak vyplývá z přehledu soudních rozhodnutí, obdržela pouze tři rozsudky, z nichž jeden zamítavý rozsudek se týkal náhrady škody (Marcel Brožík ca ČR čj. 9 C 31/97-71). Vzhledem k tomu, že proti němu bylo podáno odvolání, není rozhodnutím konečným. Další rozsudek se týkal opravy nepravdivých údajů (Rada ČR pro rtv ca Libuše Šmuclerová, šéfredaktorka pořadu Volejte řediteli, 2 Co 15O/98-62), kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu v této věci (publikováno v loňské Zprávě), takže s rozhodovací činností Rady nesouvisel. Třetí rozsudek ve věci Kabelová televize Elektronika Olomouc, spol.s r.o. ca Rada ČR pro rtv není důležitý pro rozhodovací praxi Rady. V žádném rozhodném období obdržených rozsudků nebyly vysloveny podstatné právní názory, které by měly pro rozhodovací činnost Rady zásadní význam.
Další kapitola: III.3. PROBLEMATIKA VEŘEJNOPRÁVNÍHO VYSÍLÁNÍ