PŘÍLOHA 09
IV.9.1. PŘIPOMÍNKY RADY K NÁVRHU ZÁKONA O PROVOZOVÁNÍ ROZHLASOVÉHO A TELEVIZNÍHO VYSÍLÁNÍ
ze dne 3. září 1999
Nejdříve uvádíme obecný souhrn připomínek Rady, vztahující se spíše k duchu návrhu zákona. Opíráme se rovněž o expertní právní analýzy, které Rada v této věci zadala.
1. Návrh předkladatele je mnohem důkladněji propracován než předchozí verze. Přesto se jeví, že návrh nevytváří optimální prostředí pro fungování elektronických médií, je zbytečně podrobný v částech, které lze řešit Statutem a Jednacím Řádem Rady, obsahuje celou řadu nových ustanovení sankční povahy, která jsou vágně definována a budou činit problémy při praktické aplikaci. Mnohá ustanovení jsou duplicitní s jinými ustanoveními samotného zákona i se správním řádem. Zákon zakládá zcela nová procesní pravidla odlišná od správního řádu. Ta však nejsou v zákoně jednotná – vyskytují se různě u jednotlivých věcných ustanovení a tak zakládají různá procesní pravidla pro analogické postupy.
2. Jednotlivé oddíly návrhu zákona nejsou řazeny systematicky, takže je značně nepřehledný. Návrh kasuisticky řeší některé problémy, ale není dostatečně namířen do budoucnosti, zejména s ohledem na předpokládaný nástup digitalizace. Dvojinstanční princip rozhodování regulačního orgánu není propracován. Taková úprava nezaručuje právní jistotu a přehled právní úpravy.
Pravidla postupu správního orgánu by měla být jednotná, upravená přehledně a pro jednotlivé okruhy vzhledem ke svému rozsahu způsobem analogickým správnímu řádu pro umožnění zásadní orientace v procesu a tím vyloučení chyb, což se právě v použitém řešení ne zcela podařilo.
3. Výrazné zvýšení exekutivního charakteru návrhu oproti platné legislativní úpravě přináší dále značné riziko nárůstu státního dirigismu. To se projevuje zejména ve změněné koncepci dosavadního regulačního orgánu sui generis vytvořeného v duchu doporučení Evropského parlamentu číslo 1147/91. Zcela v rozporu s tímto doporučením jsme v navrhované úpravě zaznamenali velmi výrazný posun regulačního orgánu do podoby klasického ústředního orgánu státní správy.
Zvolený princip právní diskontinuity Úřadu se současnou Radou není podle našeho názoru dosavadní praxí zdůvodněn a Rada tuto diskontinuitu považuje za nežádoucí.
Specifická vazba Vedoucího Úřadu na Parlament představuje neobvyklý prvek a je oslabením nezávislosti Úřadu.
Návrh bude velmi náročný pro státní rozpočet, protože bude třeba navýšit počet zaměstnanců, a další s tím související investice na sdělovací techniku, zařízení, vybavení, administrativní zajištění atd. Je to nevhodné v době snižování rozpočtu a stavu zaměstnanců.
4. Návrh je v mnoha ohledech dle našeho názoru nedůvodně přísnější než Direktiva a Konvence. Podrobnější výhrady jsou uvedeny u jednotlivých ustanovení.
Závěr:
Rada doporučuje formou novely předložit Poslanecké sněmovně jen tu část návrhu zákona, která zahrnuje Direktivou požadované úpravy. Ostatní části návrhu pak doporučujeme předložit k podrobné kvalifikované diskusi s odborníky na obchodní právo, správní právo, právo občanské a mediální.
Upozorňujeme, že rozbor není vyčerpávající, neboť v krátké časové lhůtě, kterou jsme k připomínkám měli, nebylo možné jednotlivá ustanovení rozebrat dostatečně detailně a komplexně. Absence připomínky tedy neznamená bezvýhradný souhlas s takovým ustanovením.
Připomínky k jednotlivým ustanovením
Vymezení základních pojmů:
§ 2, písm. a) definice rozhlasového a televizního vysílání zahrnuje (stejně jako současně platný zákon) kromě šíření programů do pojmu vysílání i šíření zvukových a obrazových informací. Zákon by měl jednoznačněji vymezit, zda pod pojem vysílání a tedy i pod působnost tohoto zákona spadá šíření různých doplňkových informačních služeb, využívajících část vysílacího kmitočtového spektra kromě teletextu - např. šíření elektronických programových průvodců ("electronic programme guides") a poskytování jiných např. on-line interaktivních služeb programového charakteru využívajících možností digitální technologie a alternativních způsobů distribuce včetně Internetu. V § 142 zákona se předpokládá do 1 roku od nabytí účinnosti tohoto zákona vypracování koncepce strategie přechodu na digitální a rozhlasové vysílání. Nicméně, bez ohledu na případné legislativní dopady této strategie, by měly být v tomto zákoně přesněji vymezeny kompetence vysílací a telekomunikační regulace s ohledem na různé doplňkové služby, které nemají charakter telekomunikačních služeb a nejsou poskytovány na individuální objednávku.
Totéž se týká regulačního režimu digitálních multiplexů, neboť podle stávající definice nelze provozovatele multiplexu podřadit pod pojem provozovatele původního ani převzatého vysílání. Bylo by vhodné provozovatele multiplexu definovat v zákoně a podřadit pod režim regulace vysílacího zákona. Režim registrace se vztahuje jen na šíření převzatého vysílání a je proto pro regulaci provozování digitálního multiplexu nedostatečný. Bylo by nesystémovým řešením, nemajícím dosud obdoby v zahraničních úpravách, podřadit provozovatele multiplexu pod režim telekomunikační služby, protože prostřednictvím telekomunikační regulace by pak bylo možné nepřímo rozhodovat o regulaci obsahu vysílání ("content regulation").
V důvodové zprávě k § 2 uvádí předkladatel, že pojem rozhlasového a televizního vysílání zahrnuje i přenos programů určených pro veřejnost od původního provozovatele k provozovatelům převzatého vysílání - pro toto tvrzení nenacházíme žádnou oporu v zákoně a zasluhovalo by bližší vysvětlení - do režimu vysílání by pak spadaly činnosti spočívající pouze v transportu signálu s programem od jednoho provozovatele k druhému, což je typická telekomunikační služba, která se výslovně podle zákona za vysílání nepovažuje. Zřejmě se jedná o nepřesnou interpretaci definice televizního vysílání v Direktivě ("….it includes the communication of programmes between undertakings with a view to their being relayed to the public"), která jako pojmový znak uvádí veřejné šíření takto sdělovaných pořadů, což se nevztahuje na přenos různých programových výměn (např. programová výměna v systému Eurovize, příjem šotů zpravodajských agentur apod.).
V negativní definici rozhlasového a televizního vysílání se uvádí, že za vysílání se nepovažuje poskytování telekomunikačních služeb na individuální objednávku, které nezahrnují televizní nebo rozhlasové programy. A contrario se tudíž za vysílání považuje poskytování telekomunikačních on-line služeb nabízejících televizní a především rozhlasové programy prostřednictvím Internetu. Rovněž toto negativní vymezení by zasluhovalo bližší vysvětlení v důvodové zprávě.
§ 2, písm b) definice převzatého vysílání nezahrnuje šíření převzatých programů prostřednictvím společných televizních antén. V případě, že je v komplexu budov funkčně k sobě náležejících (sídliště, hotelový komplex, universitní komplex, obchodní centrum apod.) šířeno původní vysílání, neposkytuje zákon úpravu, zda takové vysílání obecně spadá pod režim tohoto zákona.
§ 2 (c) definice provozovatele rozhlasového a televizního vysílání neobsahuje definiční znak tohoto pojmu obsažený v Konvenci a v Direktivě, stanovící, že provozovatel nemusí programy sám vysílat, ale může je nechat vysílat třetími osobami (např. organizacemi spojů), které zabezpečují tuto telekomunikační službu šíření signálu provozovatele vysílání, aniž by byli považováni za provozovatele převzatého vysílání.
§ 2 (d) definice provozovatele převzatého vysílání rovněž neobsahuje možnost, aby provozovatel převzatého vysílání tyto programy převzatého vysílání nechal šířit třetími osobami (typicky např. prostřednictvím kabelové sítě třetí osoby).
§ 2 (e) definici pořadu by bylo vhodné nahradit nebo doplnit pojmem programová část (popř. programový prvek - item of programme service). Je nezbytné důsledně zpřesnit používání termínů „program“ a „pořad“, anebo pracovat s jinou dvojicí termínů, nejspíše „program“ a „část programu (programový prvek)“ Druhé řešení je výhodnější, neboť řeší i modernější formy, jako např. programový tok. Tuto úpravu je samozřejmě nutné promítnout do všech následujících relevantních ustanovení. Toto řešení lépe vyhovuje specifikům rozhlasového vysílání s ohledem na požadavek oddělitelnosti, o jehož obtížné splnitelnosti se důvodová zpráva zmiňuje.
§ 2 (k) navrhujeme vypustit slovo záměrné. Záměrnost (úmysl) se obtížně prokazuje např. proti námitce, že jde o technickou chybu („krátkodobý výpadek mazací hlavy způsobil, že v záznamu zůstaly dva framy pořadu, který byl shledán pornografický a proto byl smazán = nevysílán“).
§ 2 (n) definice skryté reklamy by měla zdůraznit záměrné sledování reklamního účelu, aby bylo možné přesněji odlišit případy "bezděčného" reklamního vyznění některých pořadů, zejména pokud za vysílání skryté reklamy není poskytnuta úplata nebo jiná protihodnota.
S malými výhradami uvedenými výše jsou definice pojmů kompatibilní s definicemi stejných pojmů v Konvenci a Direktivě.
§ 4 Úřad
Změna koncepce regulačního orgánu není v DS dostatečně zdůvodněna (popravdě není zdůvodněna vůbec).
Návrh znamená výrazný posun od nezávislého regulačního orgánu běžného ve většině zemí EU k modelu exekutivnímu, jak to vyjadřuje i změna názvu (ale především celá konstrukce orgánu).
Pokus o dvojstupňovost rozhodování (odvolání k Radě) je konstruován násilně, je v rozporu s kolektivním rozhodováním (které je principem nezávislého regulačního orgánu médií na rozdíl od osobní zodpovědnosti ministra atp.) a především v důsledku dvojrole vedoucího Úřadu je tautologický. Tento bod v krystalické podobě ukazuje, že exekutivní model byl při tvorbě zákona rozhodující.
Zásadně nedoporučujeme přejmenovávat dosavadní struktury, neboť takováto úprava tak zásadní zásah neodůvodňuje.
Připomínku označujeme jako zásadní.
§ 5 Působnost Úřadu
§ 5 písm. (b) doporučujeme zařadit Úřad jako standardní připomínkové místo ve smyslu legislativního řádu.
§ 5 písm. (d) není zcela jednoznačně vymezena kompetence Úřadu a ČTÚ při správě kmitočtového spektra u udělování licencí - Úřad by měl rozhodovat o přidělení konkrétních kmitočtů provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání formou souboru technických parametrů - v části zákona pojednávající o licenčním řízení není rovněž tato činnost Úřadu zmíněna, pouze se v § 39 a v § 45 zmiňuje, že rozhodnutí o udělení licence obsahuje kmitočty.
Tento odstavec je nevyvážený, a to tím, že je akcentováno plánování.
§ 5 písm. (g) měla by být výslovně zmíněna působnost Úřadu jako druhoinstančního orgánu a v zákoně by mělo být specifikováno jak rozhoduje Úřad (resp. Rada Úřadu) v prvé a v druhé instanci (blíže v poznámkách k licenčnímu a registračnímu řízení).
§ 6 Organizace Úřadu
Viz zásadní námitka k § 5.
§ 6 (1) Za orgán Úřadu je označen chybně místopředseda Úřadu a naopak není zmíněna jako orgán Kancelář Úřadu (tj. nynější Úřad Rady).
§ 6 (2) Není jasné, z jakého důvodu by měla schvalovat Poslanecká sněmovna Jednací řád Rady - Poslanecká sněmovna neschvaluje ani jednací řády rad ČRo a ČT. Při sebemenší změně jednacího řádu by bylo nutné žádat Poslaneckou sněmovnu o souhlas.
§ 7 Vedoucí Úřadu
§ 7 (1), (2), (6) Kompetence Vedoucího Úadu je stanovena v příliš úzké vazbě na PSP. Tato vazba by měla být jen nepřímá k posílení nezávislosti Úřadu jako orgánu sui generis v omezeném rozsahu vykonávajícím státní správu a jeho činnosti by mohl spíše stanovit Statut a jednací řád Rady. Tímto vydělením Vedoucího Úřadu mimo Radu a jeho přímou volbou a odvolatelností Poslaneckou sněmovnou prakticky kdykoli bez vymezení bližších kritérií (Poslanecká sněmovna sama určuje "závažné nedostatky" jeho činnosti pro odvolání bez vazby na opětovné neschválení Výroční zprávy Úřadu) je Vedoucí Úřadu de facto v přímém podřízení Poslanecké sněmovny a tím může dojít k politizaci této funkce a ohrožení nezávislosti Rady jako celku. Přímá volba Vedoucího Úřadu Poslaneckou sněmovnou může možná zdůraznit jeho větší autoritu navenek, ale prakticky zeslabuje funkce Rady jako kolektivního orgánu. Pouze z § 9 pojednávajícím o místopředsedovi Rady lze nepřímo dovodit, že Vedoucí Úřadu předsedá Radě.
§ 7 (2) § 8 (4) ve vazbě na § 140 omezení pro volbu Vedoucího a členů Rady Úřadu se projeví ve vztahu k volitelnosti stávajících nebo bývalých členů současné Rady, i když návrh zákona vychází z konstrukce zrušení současné Rady přímo zákonem a jejím nahrazením nově konstituovaným orgánem - tj. z principu právní diskontinuity tohoto orgánu.
§ 7 (3) Požadavek vysokoškolského vzdělání je diskriminující zejména ke spoluobčanům, jimž nebylo za minulého režimu povoleno získat toto vzdělání a vylučuje - stejně jako požadavek dosažení 30 let věku (jako u Senátu) - apriorně značný okruh občanů z možnosti zastávat tuto funkci - totéž platí pro kritéria pro volbu členů Rady Úřadu, kde je věkový limit 25 let.
§ 7 (8) Pojem "zaměstnanec Úřadu" není jasný - má se jím zřejmě na mysli vedoucí Kanceláře Úřadu, funkci vedoucího Úřadu by měl vykonávat po takovou přechodnou dobu vždy některý z členů Rady, která má 13 členů.
§ 8 Rada Úřadu
§ 8 (3) Není jasné ani z procesních předpisů zákona (ani podpůrně ze správního řádu v části pojednávající o rozkladu) jak rozhoduje Rada v prvé instanci a jak rozhoduje jako odvolací orgán v druhé instanci, v tomto odstavci se pouze rozlišuje mezi rozhodováním Rady ve věcných a v procedurálních záležitostech. Podle návrhu by Rada rozhodovala ve stejném složení o odvolání proti svému vlastnímu rozhodnutí a to stejným způsobem, což obecně popírá princip přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - nebo se počítalo s tím, že některá rozhodnutí bude činit Kancelář Úřadu, resp. Rada v užším složení a druhoinstanční rozhodování bude činit celá Rada? Koho vlastně považuje předkladatel zákona za Úřad, jehož správní rozhodování ve vymezených případech (registrace, změny registrace a pokuty) přezkoumává Rada Úřadu ? Zde návrh zákona potřebnou úpravu neobsahuje, Statut ani jednací Řád nemohou řešit speciální úpravu správního rozhodování (tj. změnu zákonné úpravy) , naopak řadu jiných ustanovení návrhu lze upravit Statutem a Jednacím Řádem, což by zpřehlednilo a zjednodušilo návrh zákona, a do zákonné úpravy nepatří.
§ 8 (4) Postrádáme dosavadní formulaci o zastoupení různých názorových proudů v Radě. Její vynechání nelze hodnotit jinak než jako ústup od plurality. Za těchto okolností by Rada nemohla zastupovat zájem veřejnosti. Tato připomínka je zásadní.
§ 9 Místopředseda Rady Úřadu
§ 9 (1), (2), (3), (4) patří do Statutu Rady stejně jako většina ustanovení Hlavy II
§ 10 Kancelář Úřadu
§ 10 (2) Vedoucí Kanceláře Úřadu by měl být v rámci zachování principu kolektivního rozhodování volen Radou nikoli Vedoucím Úřadu - posiluje to princip odpovědnosti Vedoucího Kanceláře vůči Radě - úzká vazba na Vedoucího Úřadu, který by měl být navíc de facto podřízen Poslanecké sněmovně není vhodná. Opět patří do Statutu.
§ 11 Neslučitelnost
§ 11 (3), (4) Zahrnutí osob blízkých do kritérií neslučitelnosti pro členy Úřadu nadbytečně omezuje potencionální okruh zájemců o členství v Úřadu.
Zahrnutí kritérií neslučitelnosti pro zaměstnance Úřadu nadbytečně omezuje okruh osob pro potenciální práci v Kanceláři.
Rešerší zákonných úprav jsme zjistili, že povinnosti vyplývající státním funkcionářům, úředníkům, zaměstnancům resp. osobám v postavení, v němž hrozí střet zájmů, spočívající zejména v zneužití informací získaných během výkonu jejich činnosti, jsou následující:
- povinnost mlčenlivosti po dobu výkonu této funkce, v některých případech i po skončení činnosti;
- zákaz vykonávat po dobu trvání služebního či pracovního poměru resp. veřejné funkce, činnosti, u nichž hrozí střet zájmů, event. vyžádat si souhlas k takové činnosti od zaměstnavatele nebo nadřízeného
- oznamovací povinnost o výkonu konkurenční činnosti dotčenou osobou, resp. manželem, a to pouze v menšině případů
Úprava, která je použita v návrhu nového mediálního zákona, je v kontextu výše uvedeného skutečně výrazně nestandardní a diskriminační, nehledě na fakt, že takovéto omezení ohledně budoucího výběru povolání není vyrovnáno žádnou kompenzací a tedy je v rozporu s čl. 26 Listiny.
Uvedená ustanovení a zejména odstavec 4 je nepřijatelnou restrikcí občanských práv a v praxi by vyřadila např. potomky členů Rady z celé velké oblasti činností, k níž budou mít zcela přirozeně afinitu. Vypustit.
Realizace odst. 3 a 4 by navíc v praxi přinesla naprostou amaterizaci Rady.
Tuto připomínku považujeme za zásadní.
§ 12 Podjatost
Tato úprava je duplicitní ke správnímu řádu a není jasné, proč se vztahuje i na zaměstnance Kanceláře, kteří podle návrhu nemají žádné rozhodovací pravomoci .
§ 13 Kontrolní činnost
§ 13 (2) Odvolávka by měla znít na § 14, který definuje rozsah kontrolní činnosti.
§ 14 Práva a povinnosti při provádění kontroly
§ 14 (1) (2) Úřad má při velmi omezeném personálním vybavení pravomoci téměř jako NKÚ - viz osvědčení pro příslušný stupeň utajení - a provozovatelé vysílání mají nadto povinnosti ohlašovat jakékoli změny a žádat o jejich schválení - tato úprava kontroly je nadbytečně podrobná.
§ 15 Rozsah povinné mlčenlivosti vzbuzuje pochybnosti o možnosti Rady poskytovat za těchto okolností výroční zprávu parlamentu a veřejnosti informace o činnosti Rady.
§ 16 (2) Provozovatelé vysílání by mohli být neúměrně zatěžováni povinností bezplatně poskytnout materiální a technické zabezpečení pro výkon kontroly takto široce formulované.
§ 19 (2) Je třeba upřesnit pojem menšin, takto se vztahuje na menšiny celého světa.
§ 21 Obecné předpoklady pro účast v licenčním řízení
§ 21 (1) (2) Současný zákon v § 12 (5) umožňuje, aby byl podán návrh na zápis právnické osoby do obchodního rejstříku a této osobě lze vydat rozhodnutí o udělení licence ještě před zápisem do obchodního rejstříku, je-li prokázáno, že tato osoba byla založena. Není jasné a ani důvodová zpráva to nezmiňuje, proč tuto úpravu návrh nepřevzal. Řada společností se zakládá jen za účelem provozování vysílání a pokud jim není licence udělena, musí provádět likvidaci společnosti se všemi důsledky. U fyzické osoby se přepokládá, že je již před udělením licence zapsána v obchodním rejstříku, což u fyzických osob není nutné. § 3 platného zákona ukládá, dle našeho názoru, povinnost fyzické osobě zapsat se do obchodního rejstříku až po udělení licence.
§ 21 (2) Připuštění organizačních složek zahraničních osob mezi žadatele o udělení oprávnění k provozování vysílání znamená, že veškeré spory z činnosti takové složky na našem území jsou obtížně řešitelné, protože podle OSŘ a podle současné soudní praxe není v procesních věcech organizační složce přiznávána právní subjektivita. Úřad by musel aplikovat při posuzování žádostí těchto složek celou řadu zahraničních norem týkajících se těchto zahraničních osob. Tato připomínka je zásadní.
§ 22 (1) Zákon by měl jednoznačně stanovit, že se zvláštní předpoklady podle (a) (b) (c) posuzují pouze v době podání žádosti o licenci resp. při jejím prodloužení - jinak pokud by se z důvodů dočasné nesolventnosti provozovatele po udělení licence mohlo dovozovat, že se jedná o důvod odnětí licence nebo registrace, protože provozovatel dosáhl licence na základě nepravdivých údajů.
§ 23 Náležitosti žádosti o licenci
§ 23 (1) (e) Naše zákonodárství nezná pojem "výše kapitálu", doporučujeme najít vhodnější ekvivalent tohoto pojmu, obecně používaný v našich právních předpisech
§ 23 (4) (c) Není jasné, jak bude žadatel prokazovat (a Úřad během řízení o udělení licence ověřovat) původ finančních prostředků a nepeněžitých vkladů, tvořících jeho základní jmění - důvodová zpráva neposkytuje žádné vodítko - bude to čestné prohlášení žadatele podle odstavce (j) jehož později prokázaná nepravdivost bude sankcionována odnětím licence dosažené na základě nepravdivých údajů ? Dle našich zjištění je zjišťování těchto skutečností velmi obtížné i orgány k tomu speciálně zřízenými.
§ 23 (4) (e) Odvolávka na obchodní zákoník pro účely posouzení jednání ve shodě není jasná. Obchodní zákoník úpravou jednání ve shodě chrání práva menšinových vlastníků v rámci jedné obchodní společnosti nikoli mezi společnostmi navzájem a ve vztazích mezi provozovateli vysílání navzájem může vznikat řada smluv či neformálních ujednání (např. společný nákup vysílacích práv k některým programům, společný výzkum sledovanosti, neformální programová koordinace umožňující nekonkurovat si navzájem nasazením stejných programových formátů ve stejném čase, dohoda o zařazení reklamních bloků ve stejných vysílacích časech, společný prodej reklamy přes jedno mediální zastupitelství), které samy o sobě ještě neznamenají nutnost intervence regulátora. Obecně zákaz dohod porušujících či omezujících hospodářskou soutěž obsahuje zvláštní úprava zákona o ochraně hospodářské soutěže a jednání ve shodě může být postiženo zvláštním zákonem, tedy i obchodním zákoníkem u ochrany menšinových vlastníků v rámci jedné obchodní společnosti. Opět by zde mohlo dojít k odnětí licence dosažené na základě nepravdivých údajů, pokud provozovatel vysílání po udělení licence obdobné závazky charakterizované jako jednání ve shodě přijme. Úprava je nesprávná.
§ 23 (4) (h) Jaké doklady mohou, pokud možno nezpochybnitelně, osvědčit původ finančních prostředků - stejný problém jako u bodu (e) výše. Nepochybně správné úsilí předkladatele o větší transparentnost v záležitosti financování vysílání by mělo být realizovatelné v rámci omezených kapacit Úřadu a při vědomí zákonem stanoveného poměrně krátkého rozhodovacího období při udělení oprávnění k vysílání.
§ 23 (4) (j) doporučujeme doplnit čestné prohlášení
§ 23 (5) je nutno rozšířit o aktivity „dcer a matek“ žadatele
§ 25 Měla by být uvedena lhůta, ve které Úřad žádost odmítne. Zákon by měl obecně u jakéhokoli doplňování žádostí uvést, že po dobu doplnění žádosti se společné řízení nepřerušuje. Tam, kde se lhůty staví, by tato skutečnost měla být rovněž výslovně uvedena, jinak dojde k nežádoucím interpretačním sporům.
§ 26 Co se stane, když soud vyhoví žadateli a odmítnutí žádosti zamítne. Zde by měl mít soud zákonem stanovenou lhůtu pro rozhodnutí. Na rozdíl od jiných ustanovení není zde stanovena soudu lhůta k přezkoumání tohoto podání, pokud se však lhůta pro projednání odvolání nepodaří prosadit, což zatím potvrzují dosavadní legislativní snahy, dojde k neřešitelným situacím a zmatečnému licenčnímu řízení.
§ 27 Mezi další kritéria by měl být uveden přínos žadatele k rozvoji digitálního vysílání nebo obecně k zavádění moderních vysílacích technologií a připravenost žadatele k informačnímu značení pořadů. Výčet kritérií přeformulovat na demonstrativní.
§ 27 (a) místo „zachování“ navrhujeme „zajištění“
doporučujeme strukturovat toto ustanovení, aby mělo logickou stavbu, např. kritéria v písm. (a) rozdělit na dvě
§ 29 (2) Nepřímý převod licence Toto ustanovení je terminologicky nesprávné jako text zákonné normy - (… za nepřímý převod se považuje stav, kdy …. vhodnější by bylo …. za nepřímý převod se považuje jednání provozovatele, protože zákon nesankcionuje stav, ale jednání ) a je velmi problematické z hlediska možnosti jeho účelové interpretace Úřadem k faktické likvidaci některých provozovatelů (neboť je velmi přísně sankcionováno odnětím licence bez možnosti správního uvážení Úřadem o praktických dopadech vyjmenovaných oblastí na činnost provozovatele). Bez toho, že velmi vágně formulovaná kritéria pro nepřímý převod licence budou vázána na ohrožení nejvýznamnější činnosti, kvalifikující provozovatele - tj. rozhodování o sestavování programu - může aplikace tohoto ustanovení v praxi přinášet řadu utilitárních rozhodnutí regulátora. Při přirozené a celosvětově narůstající koncentraci mediálního podnikání a s ohledem na vysoké náklady zavádění nových technologií v podmínkách omezeného trhu se toto ustanovení jeví jako snaha předkladatele účelově řešit některé praktické domácí problémy (které se vytvořily částečně nedůslednou aplikací současných předpisů a v procesu vývoje duálního systému vysílání se začaly široce uplatňovat v rozhlasovém a televizním vysílání). Obdobné ustanovení jsme nenalezli v právních úpravách jiných zemí, kde si vystačí s obecnou úpravou soutěžního práva, koncentrace médií a křížení vlastnictví.
Navrhujeme celé ustanovení § 29 zásadně přepracovat, neboť jednotlivá ustanovení si odporují, písm. c) je např. v rozporu s direktivou (např. v odst. 3 použít místo termínu „všech“ termínu „jednotlivých“).
§ 30 (1) (2) (3) Výběr mezi navrženými variantami je politickou otázkou jak dlouho a zda má být chráněna stabilita vlastnických vztahů ve společnostech provozovatelů.
Toto omezení podle našeho názoru značně svazuje Úřad v posuzování žádostí o majetkové převody ve společnostech provozovatelů vysílání s ohledem na budoucí koncentraci trhu s přechodem na nákladné moderní technologie. Pokud jsou tyto případné přesuny transparentní a povedou k rychlejšímu zavádění moderních technologií, která se pozitivně projeví na rozšíření programové nabídky v podmínkách omezeného trhu, neměl by je zákon apriorně vylučovat. Přezkoumání těchto rozhodnutí soudem není dostatečné, neboť soudy se v těchto případech zabývají pouze procesní (formální) stránkou věci. Opět lze připomenout zákon na ochranu hospodářské soutěže, který může řešit případné omezení soutěže vznikající z koncentrace médií a rovněž ustanovení tohoto zákona o křížení vlastnictví, sledující obdobný účel.
Pokud by měla být uplatněna varianta 1, pak v odst. 2 i 3 doporučujeme nahradit výrazy „4 let – 6 let“ termínem „po uplynutí poloviny doby, na kterou byla licence vydána“, a to s ohledem na fakt, že jsou licence vydávány i na dobu kratší, než je zákonné minimum.
Předřazení § 31 před § 39 je příkladem vpředu uvedené zásadní námitky o nesystematickém řazení jednotlivých ustanovení předkládaného návrhu.
U licenčních podmínek obecně doporučujeme definovat jednoznačně, které všechny údaje může Rada učinit v rozhodnutí o udělení licence závaznými.
§ 32 Prodloužení platnosti licence
Tato úprava - kromě možnosti podat žádost o prodloužení - nijak nezvýhodňuje ty stávající provozovatele vysílání, kteří osvědčili předpoklady pro vysílání na další licenční období. Bylo by v této souvislosti rovněž vhodné pamatovat na očekávaný přechod na digitální terestrické vysílání a na možnost takto zvýhodnit stávající provozovatele celoplošného terestriálního vysílání, pokud přijmou v tomto ohledu nové závazky. Současně u posuzování četnosti sankcí by měl Úřad přihlédnout ke skutečnosti, že se principy regulace u prvních provozovatelů teprve vytvářely při aplikaci nových zákonů a z tohoto důvodu by mělo být na sankce ukládané během licenčního období pohlíženo. Lze také navrhnout v části o ukládání pokut institut "zahlazení" sankcí, které se nevyskytovaly opakovaně u provozovatele žádajícího o prodloužení platnosti licence v tomto období, protože provozovatelé mnohdy nechtěně testovali, jaké hranice bude regulátor tolerovat. Navíc s vývojem legislativy některá dříve sankcionovaná porušování zákona byla později zrušena.
§ 33 Zánik licence
(b) Licence by neměla automaticky zanikat při prohlášení konkursu, mnohdy je právě možnost pokračovat ve vysílání jediným zdrojem příjmů provozovatele, aby uspokojil pohledávky věřitelů. V platném zákoně může Rada z tohoto důvodu licenci odejmout.
§ 34 Důvody zrušení licence
§ 34 (1) (b) Povinnost Úřadu zrušit licenci při jejím nepřímém převodu vylučuje zvážení všech okolností, které jsme již uvedli v poznámce k § 29 o posuzování "stavu" nepřímého převodu.
Odkaz na § 121, který obsahuje duplicitní úpravu jako je § 34, by měl být nahrazen odkazem na § 29 a § 34 by měl být přesunut do sankcí v Hlavě VIII - návrh se zpřehlední a nebude zbytečně "upovídaný".
§ 34 (3) Odvolání by mělo být připuštěno i proti rozhodnutí Úřadu podle § 34 (2) - např. u odnětí z důvodů porušení povinnosti podle Hlavy VII (křížení vlastnictví), kde má Úřad navíc alternativně možnost rozhodnout o zkrácení licence.
§ 35, § 36, § 37, § 38 a § 42 , § 43, § 44 a § 45 Ustanovení o zahájení licenčního řízení a o základních podmínkách licenčního řízení systémově spíše patří do úvodu Hlavy III. Předkladatel poněkud znepřehlednil návrh zákona tím, že se pokusil v samostatných dílech vymezit odlišnosti mezi společným řízením o udělení licence prostřednictvím "pozemních vysílacích radiových zařízení" (které označuje legislativní zkratkou "licence I") a zjednodušeným řízením o udělení licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání prostřednictvím "družic, kabelových sítí nebo jiných technických prostředků" ("licence II"). Tím se mnoho institutů opakuje. Bylo by přehlednější společná ustanovení o licenci I a II spojit a pouze vyjmenovat odchylky.
Jak je uvedeno v úvodu, chybí licenční režim zkušebního vysílání a není jasné, jestli režim licencování digitálních multiplexů bude patřit pod licenci I - v obou případech bude více zájemců o stejné frekvence a nutnost vedení společného licenčního řízení. Možná, že se předkladatel domníval, že počet multiplexů a obsazení kanálů v multiplexu nadekretuje zvláštní zákon, protože koncepci strategie přechodu na digitální vyslání má podle § 142 předložit vláda (de facto ministerstvo kultury ) v součinnosti s Úřadem sněmovně, která nemůže rozhodovat o otázkách vysílání jinak než přijetím příslušné zákonné normy. Kompetence Ministerstva kultury se mohou rozšiřovat skrytě na nejcitlivější oblast budoucí regulace - digitální televizi a na rozhodování o rozdělení programů přenášených digitálními multiplexy.
§ 36 (2) Úřad stanoví pro řízení o vydání licence na celoplošné vysílání základní charakteristiku předpokládané programové skladby - u digitálních paketů přenášených v multiplexech není příliš praktické, aby Úřad stanovoval u jednotlivých programů jejich programovou skladbu byť základní charakteristikou.
§ 36 (3) Nad rámce "základních podmínek licenčního řízení" může Úřad stanovit další náležitosti řízení a požadovat uvedení dalších údajů nad rámec základních údajů v § 23. Co se stane, když žadatel tuto povinnost nesplní - může Úřad takovou žádost odmítnout, když podle § 25 tak může učinit, jen když žádost nesplňuje náležitosti podle § 23. Další náležitosti se mohou později stát i licenčními podmínkami, protože zákon v § 39 (2) předpokládá, že Úřad má právo stanovit prakticky jakékoli licenční podmínky (viz slovo "zejména") Toto řešení nad rámec nezbytné regulace umožňuje Úřadu zasahovat do činnosti provozovatelů obchodní povahy, aniž by se tomu mohli bránit. Navíc budou vždy muset Úřad žádat o změnu jakýchkoli licenčních podmínek - viz § 31 (1).
§ 38 Veřejné slyšení
Tato úprava je duplicitní ke správnímu řízení a proto patří spíše do jednacího řádu.
§ 38 (8) Součástí protokolu, který je veřejný, nemohou být písemně podané návrhy a stanoviska, ty jsou součástí spisu a jejich předložení se stručným obsahem by mělo být v protokolu jen konstatováno. Pořízení protokolu by pak bylo administrativně náročné a navíc je to v rozporu se správním řádem. Bude protokol podepsán účastníky, nebo vyhotoven jen Úřadem?
§ 39 Rozhodnutí o udělení licence
V návrhu se nepřesně používá pojem vydání licence.
§ 39 (1) V rozhodnutí o udělení licence by Úřad měl odůvodnit zejména proč licenci udělil konkrétnímu žadateli a důvody pro zamítnutí žádostí ostatních žadatelů by měly vycházet z tohoto odůvodnění, aniž by se podrobně Úřad v odůvodnění musel zabýval výsledky hodnocení žádostí jednotlivých žadatelů. Vzhledem k desítkám podaných žádostí ke každému licenčnímu řízení by takové správní rozhodnutí bylo obtížně zpracovatelné a nepřehledné, nehledě k tomu, že důvodem neudělení u mnohých účastníků nemusí být negativní vyhodnocení, ale výběr nejlepšího kandidáta.
§ 39 (2) viz poznámky k § 36 o možnosti Úřadu ukládat dodatečné licenční podmínky. Úřad stanoví provozovateli televizního vysílání kvóty evropských programů a kvóty nezávislé produkce. Nedodržení kvót pak Úřad sankcionuje podle § 110 (l). Pro provozovatele vysílání by bylo vhodnější, kdyby měli obecně zákonem uloženou povinnost usilovat "tam, kde je to prakticky uskutečnitelné“ (where practicable - jak stanoví Direktiva a Konvence) o naplňování těchto kvót, protože touto úpravou se posouzení praktické uskutečnitelnosti přesouvá na Úřad a to v době vydání licence, kdy lze jen obtížně zaručit dodržení procent nadekretovaných pod hrozbou sankcí Úřadem. Provozovatelé by měli mít možnost zdůvodnit praktickou uskutečnitelnost naplňování kvót a Úřad by měl mít právo ukládat sankce za nedodržování kvót jen pokud provozovatel řádně nezdůvodní praktickou uskutečnitelnost jejich naplňování. Toto řešení lze případně kombinovat s určitými minimálními kvótami stanovenými zákonem.
§ 39 (3) Doručování rozhodnutí upravuje správní řád. Úprava je nadbytečná.
§ 41 Výjimky z působnosti správního řádu na řízení o vydání licence I by měly být podrobně analyzovány, aby nedocházelo ke zbytečně duplicitní úpravě, která úpravu zneprůhledňuje. Např. přerušení řízení podle návrhu zákona je v rozporu s § 29 správního řádu a § 29 správního řádu se podle § 41 návrhu na řízení vztahuje.
Předkladatel navrhuje, aby se tyto výjimky nevztahovaly na řízení o licenci II, ani na řízení o registraci. To znamená, že Úřad bude muset aplikovat dvě odlišné procesní normy na své rozhodování. Tato úprava není praktická ani pro účastníka řízení. Jak bude procesně upraveno druhoinstanční řízení Úřadu tam, kde jej návrh zákona označuje za odvolací orgán ? Bude se u Licence I postupovat také jen podle správního řádu (viz také § 143)?
Díl 3 - Licence II ( tj. licence k provozování původního vysílání prostřednictvím kabelové sítě, satelitu a jinými technickými prostředky)
§ 42 - 45 obsahuje obdobnou úpravu jako u řízení o udělení licence I - viz pozn. v § 35 výše.
§ 44 (2) Úřad je oprávněn ukládat dodatečné licenční podmínky nad rámec programové skladby navrhované v žádosti - je to nezbytné, pokud neexistuje omezení kmitočtového spektra - s výjimkou kvót evropské a nezávislé produkce, kde by mohl zákon vystačit s obecnou úpravou navrhovanou v poznámce k § 39 (2).
Díl 4 - Zvláštní licence
Zde by mohla být řešena možnost Úřadu vydávat licence ke zkušebnímu vysílání ve zjednodušeném režimu jako je tomu u krátkodobých licencí. Tato úprava z návrhu zmizela, ačkoli v jeho předchozích verzích byla.
§ 47 (2) V současné době vysílá v jedné kabelové síti více provozovatelů převzatého vysílání. Existuje řada sítí, které jsou provozovány stejnou osobou, která je současně i provozovatelem převzatého vysílání v těchto sítích, což neznamená, že konkrétní vlastník sítě nemůže mít dohodu s více provozovateli převzatého vysílání o umístění jejich programů v jeho síti. Neznáme důvod, proč by rozhodnutí o registraci nemohlo být vydáno více provozovatelům na stejnou kabelovou síť. Viz k tomu § 51 (e), který předpokládá šíření převzatého vysílání v telekomunikačním zařízení, provozovaným jiným subjektem. Důvodová zpráva se o důvodech tohoto omezení nezmiňuje.
§ 49 - viz poznámky k § 22 (1) výše
§ 51 (g) Předběžný souhlas provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání bude obtížné získat u těch programů, u nichž nejsou provozovatelem vysílání vypořádána práva oprávněných majitelů autorských práv a práv příbuzných právu autorskému - často pro skutečnost, že dosud nebyla pro jejich obor působnosti zřízena hromadná správa práv, např. u práv výrobců audiovizuálních programů, kteří dosud nemají podle autorského zákona ČR přiznán statut držitelů příbuzných práv. Z tohoto důvodu bude Úřad žádosti nucen odmítat.
§ 52 (4) Návrh zavádí dvouinstančnost rozhodování Úřadu bez bližšího vymezení způsobu rozhodování a procesních pravidel prvé a druhé instance v rámci Úřadu - viz poznámka k § 8 (3) výše.
§ 54 (1) Právo Úřadu předem schvalovat změnu programové nabídky převzatého vysílání je v rozporu s ustanoveními Konvence a Direktivy o svobodě příjmu programů z členských států EU a signatářů Konvence. Navíc není jasné, jak má v tomto případě Úřad rozhodovat, když podle § 54 (3) může do nabídky programů převzatého vysílání zasáhnout jen v případě, je-li to potřebné z hlediska dodržení závazků vyplývajících z mezinárodních smluv.
§ 54 (4) 56 (3) Proti nepravomocnému rozhodnutí o změně programové nabídky a rozhodnutí o zrušení registrace lze podat odvolání k Úřadu. Není upraven postup rozhodování Úřadu v druhé instanci, ani lhůty, přesto, že návrh např. ukládá soudu rozhodnout v určitých případech do 60 dnů o odvolání. Rozhodnutí Úřadu jako odvolacího orgánu podléhá rovněž podle § 247 OSŘ přezkoumání soudem. Jedná se však o žalobu do pravomocnému rozhodnutí, nikoli o rozhodování o opravných prostředcích podle § 250l OSŘ. Návrh zákona by měl stanovit výslovně v souladu s § 250c OSŘ, že žaloba podaná proti rozhodnutí Úřadu má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu. Totéž by mělo platit na ukládání pokut, kde je rovněž dvojinstančnost řízení Úřadu.
§ 57 Vysílání stručných informací
§ 57 (1) Celková doba nezbytně nutná k vysílání stručné informace nesmí přesáhnout dobu nezbytně nutnou pro stručné informování veřejnosti s ohledem na její povahu, nejvýše však tři minuty denně - toto zpřesnění by mohlo u některých druhů např. sportovních událostí (jako jsou běhy na krátkou trať, vrhačské disciplíny) lépe vymezit rozsah vysílání stručné informace, aby právo na stručné informování nebylo zneužito.
§ 58 Vysílání událostí značného společenského významu
Podle Direktivy může každý členský stát určit, které události značného společenského významu mají být přístupné veřejnosti přímým přenosem nebo jen částečně přímým přenosem a nebo pouze ze záznamu. Předkladatel by se mohl inspirovat zahraniční právní úpravou. Provozovatelé vysílání by měli právo spolurozhodovat o sestavení seznamu těchto událostí a o určení, jakou formou mají být události veřejnosti zpřístupněny.
§ 59 Zákon by měl výslovně stanovit, že odpovědnost za obsah těchto oznámení má osoba, které byl vysílací čas poskytnut. Obdobně by zákon měl stanovit, že provozovatel vysílání neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a teleshoppingu, ledaže by vysílání reklamy sám zadal.
§ 60 Uchovávání záznamu vysílání
§ 60 (1) technická kvalita by měla být specifikována formátem, který umožní Úřadu přehrání záznamů. Jakou povinnost by v tomto ohledu měl mít provozovatel převzatého vysílání ?
§ 63 § 64 § 65 Oprava Odpověď Dodatečné sdělení
Direktiva pouze vyžaduje úpravu práva na odpověď a nepředepisuje další náležitosti institutu práva na odpověď. Není jasné, proč by elektronická média (navíc zúžená v tomto zákoně jen na oblast vysílání) měla mít pravidla odlišná od tisku obecně. Institut opravy je již upraven v jiných předpisech, jejichž ustanovení jsou podle návrhu předkladatele nedotčena. Institut dodatečného sdělení je nadbytečný vzhledem k úpravě trestního řízení.
Nedodržování těchto povinností není sankcionováno Úřadem, což je správně, protože se jedná o soukromoprávní instituty, které do veřejnoprávní normy nepatří a o jejichž uplatnění rozhodují soudy již v prvé instanci.
§ 63 Ponechat pouze v případě, že bude v tiskovém zákonu; jinak vypustit (bylo by diskriminační).
§ 70 Ochrana zdroje informací patří do obecné úpravy shodné pro veškeré sdělovací prostředky. Není důvod aby režim ochrany zdroje informací byl jiný pro oblast vysílání.
Ponechat pouze v případě, že bude v tiskovém zákonu; jinak vypustit.
§ 76 Podpora evropské tvorby
Flexibilní úprava Směrnice a Konvence umožňuje ještě pružnější úpravu přihlížející k národním zájmům - v zemi s omezeným televizním trhem by národním zájmem měl být rozvoj nových technologií, kterým lze odůvodnit nenaplňování kvót všemi provozovateli, kteří v tomto ohledu přijmou závazky při přechodu na digitální terestriální vysílání. Viz poznámky k § 39 (2). Zákon by měl výslovně anticipovat text Direktivy "… pokud je to proveditelné".
TWF 1. Member States shall ensure where practicable and by appropriate means, that broadcasters reserve for European works, within the meaning of Article 6, a majority proportion of their transmission time, excluding the time appointed to news, sports events, games, advertising, teletext services and teleshopping. This proportion, having regard to the broadcaster's informational, educational, cultural and entertainment responsibilities to its viewing public, should be achieved progressively, on the basis of suitable criteria.
2. Where the proportion laid down in paragraph 1 cannot be attained, it must not be lower than the average for 1988 in the Member State concerned.
Preambule k TWF: (30) Whereas the proportions of European works must be achieved
taking economic realities into account; whereas, therefore, a progressive system for achieving this objective is required; (21) Whereas for these purposes 'European works' should be defined without prejudice to the possibility of Member States laying down a more detailed definition as regards television broadcasters under their jurisdiction in accordance with Article 3 (1) in compliance with Community law and account being taken of the objectives of this Directive;
§ 76 (3) Pro posuzování podmínek pro dosažení podílu evropských děl by alespoň důvodová zpráva měla stanovit určitá jednotná hodnotící kriteria:
- charakter programu (var. programový formát provozovatele) (var. plnoformátový/tématický)
- způsob a rozsah šíření programu a způsob jeho financování
- datum zahájení vysílání
- přínos provozovatele vysílání k rozvoji digitální televize v tuzemsku
- podíl děl ve vysílání, vyrobených nezávislými producenty v tuzemsku, od jejichž výroby uplynula doba nejvýše pěti let
- cenová dostupnost děl vyrobených nezávislými producenty v tuzemsku a cenová či programová dostupnost evropských děl v programových žánrech.
§ 77 Pro kvóty nezávislé evropské produkce viz poznámky výše.
§ 77 (3) definice nezávislého producenta charakterizovaná kritériem, že jeho dodávky děl pro jednoho provozovatele nepřesáhnou v průběhu tří let 90% celkové tvorby producenta nepřihlíží ke skutečnosti, že producenti některých žánrů, např. dokumentů, vyrábějí prakticky pouze pro ČT. Viz též text uvozující preambule k Direktivě:
Preamble TWF (31) Whereas, with a view to promoting the production of European works, it is essential that the Community, taking into account the audiovisual capacity of each Member State and the need to protect lesser used languages of the European Union, should promote independent producers; whereas Member States, in defining the notion of "independent producer", should take appropriate account of criteria such as the ownership of the production company, the amount of programmes supplied to the same broadcaster and the ownership of secondary rights;
§ 78 Podíl současných děl (recent works) - platí poznámky uvedené výše
§ 81 Zařazování a označování reklamy a teleshoppingu
Návrh nepočítá se specifikou rozhlasového vysílání, na které se Konvence ani Direktiva nevztahuje (reklama zásadně v blocích, izolované reklamní šoty výjimečně)
§ 82 Zadavatelé reklamy a teleshoppingu mají nepřímý vliv na programovou skladbu - např. tím, že si kupují reklamu pro přesné umístění v programu, množstvím zadávané reklamy apod. Podle Direktivy nesmí zadavatelé mít redakční vliv na obsah programu, což by mělo být smyslem této úpravy.
The advertiser shall not exercise any editorial influence cover the content of programmes
§ 85 Povinnost uchovávat údaje identifikující zadavatele reklamy nebo teleshoppingu by měla být v souladu s obecnými lhůtami pro uplatnění odpovědnosti.
§ 87 Zákaz přerušování pořadů určených dětem jde nad rámec Direktivy i Konvence a de facto diskriminuje tuzemské provozovatele televizního vysílání proti zahraničním provozovatelům.
§ 91 (1) (2) (3) Úprava je přísnější než Direktiva, navrhujeme držet se přesně textu Direktivy:
§ 91 Zařazování reklam do pořadů
Reklamy a teleshopping v televizním vysílání musí být zásadně vysílány v blocích mezi jednotlivými pořady. Televizní vysílání izolovaných reklamních a teleshoppingových šotů musí být (var. objektivně zdůvodnitelnou) výjimkou. Za podmínek uvedených níže mohou být reklamy a teleshopping vkládány (var. zařazeny) také do vysílaných televizních pořadů, pokud tím nebude narušena integrita (var. celistvost) a hodnota pořadů při respektování charakteru a doby trvání pořadu a přirozených přestávek v pořadu vzniklých. Nesmí být přitom porušena práva vlastníků práv k pořadům (var. přiznaná podle zvláštního zákona).
Advertising and teleshopping spots shall be inserted between programmes. Provided the conditions set out in paragraphs 2 to 5 are fulfilled, advertising and teleshopping spots may also be inserted during programmes in such a way that the integrity and value of the programme, taking into account natural breaks in and the duration and nature of the programme, and the rights of the rights holders are not prejudiced.
Do pořadů sestávajících z autonomních částí, (var. složených ze samostatných částí), nebo do sportovních a podobně strukturovaných pořadů nebo pořadů obsahujících přestávky je možno televizní reklamu a teleshopping vložit (var. zařadit) pouze mezi tyto samostatné části nebo do přestávek.
TWF: In programmes consisting of autonomous parts, or in sport programmes and similarly structured events and performances containing intervals, advertising and teleshopping spots shall only be inserted between the parts or in the intervals.
Vysílání audiovizuálních děl, jako jsou hrané filmy a televizní filmy (s výjimkou seriálů, zábavných pořadů a dokumentárních pořadů), pokud jejich plánované trvání je delší než 45 minut, je možné přerušit jednou během každého 45minutového časového úseku. Další přerušení je přípustné, jestliže jejich plánované trvání je nejméně o 20 minut delší, než dva nebo více plných 45-minutových časových úseků.
The transmission of audiovisual works such as feature films and films made for television (excluding series, serials, light entertainment programmes and documentaries), provided their scheduled duration is more than 45 minutes, may be interrupted once for each period of 45 minutes. A further interruption shall be allowed if their scheduled duration is at least 20 minutes longer than two or more complete periods of 45 minutes.
(4) Jestliže jsou jiné pořady než jsou pořady uvedené v odst. 2 tohoto článku přerušeny televizní reklamou nebo teleshoppingem, musí mezi dvěma po sobě následujícími přerušeními v průběhu vysílání každého pořadu uplynout nejméně 20 minut.
TWF: Where programmes, other than those covered by paragraph 2, are interrupted by advertising or teleshopping spots, a period of at least 20 minutes should elapse between each successive advertising break within the programme.
(5) Televizní reklama a teleshopping nesmí být zařazeny do vysílání bohoslužeb. Zpravodajské, politicko-publicistické, (var. "pořady pojednávající o aktuálních politických událostech") dokumentární, náboženské pořady a pořady pro děti, pokud jejich plánované trvání je kratší než 30 minut, nesmí být přerušovány reklamou nebo teleshoppingem. Pokud tyto pořady trvají 30 minut a déle, platí ustanovení předchozího odstavce.
TWF" Advertising and teleshopping shall not be inserted in any¨broadcast of a religious service News and current affairs programmes, documentaries, religious programmes and children's programmes, when their scheduled duration is less than 30
minutes, shall not be interrupted by advertising or by teleshopping. If their scheduled duration is 30 minutes or longer, the provisions of the previous paragraphs shall apply.
Do plánovaného trvání pořadu podle předchozích odstavců se započítává vložená reklama a teleshopping a ohlášení tohoto pořadu. (pozn. včetně spotů provozovatele charakteru self promotion) .
§ 95 Zásada, že se limity omezení reklamy a teleshoppingu vztahují zvlášť na každý program vysílaný jedním provozovatelem, by měla být lépe zformulována
§ 98 Podle judikatury je možné navíc zařadit jméno a logo sponzora během pořadu
§ 99 Zmiňování výrobků je podle TWF tolerováno v souvislosti s bližším uvedením sponzora pouze pokud nemá charakter reklamy (by making promotional references to …)
§ 100 (c) Není jasné, proč by provozovatelé vysílání a výrobci audiovizuálních děl nemohli sponzorovat rozhlasové a televizní pořady
Tato omezující podmínka se zřejmě dostala do zákona z textu Direktivy, kde však má jiný význam - zmínkou v definici Direktivy a Konvence o sponzorování a osobách, které se zabývají provozováním televizního vysílání nebo výrobou pořadů, se z pojmu sponzorování vylučují koprodukce vysílatelů nebo společné financování audiovizuálních děl vysílateli a nezávislými producenty - viz čl. 111 Důvodové zprávy ke Konvenci, tj. jejich příspěvek k financování pořadů není považován za sponzorství, ale obecně sponzorovat mohou, např. výrobce audiovizuálního díla může sponzorovat vysílání např. rozhlasového pořadu.
TWF: 'sponsorship' means any contribution made by a public or private undertaking not engaged in television broadcasting activities or in the production of audio-visual works, to the financing of television programmes with a view to promoting its name, its trade mark, its image, its activities or its products;
Směrnice: „sponzorování“ znamená příspěvek poskytnutý podnikem založeným podle veřejného nebo soukromého práva, který se nezabývá činnostmi televizního vysílání nebo produkcí audiovizuálních děl, za účelem financování televizních programů s cílem propagovat určité jméno, obchodní značku, image, určité aktivity nebo výrobky;)
§ 100 Omezení sponzorování jiných než striktně zpravodajských a politicko-publicistických pořadů je přísnější než úprava v Direktivě a Konvenci. Výjimka pro samostatné informace o počasí a dopravní situaci by mohla být rozšířena i na samostatné informace o kulturních a sportovních událostech, kde nehrozí ovlivnění obsahu pořadu sponzorem.
101 (2) Bezplatné umístnění v základní nabídce vylučuje při dvojím výkladu možnost provozovatele převzatého vysílání vybírat od předplatitelů sítě poplatek za základní nabídku, ve které jsou tyto programy umístěny.
101 (3) Namísto "bylo -li zřízeno" - "byla-li k takovému vysílání udělena licence" - v praxi však místní vysílání není licencováno, což může činit problémy při aplikaci.
§ 107 (1) (e) podnikání na základě smlouvy o sdružení nebo na základě jiné obdobné smlouvy nemusí nutně naplňovat znak spojení provozovatelů - např. společná akvizice pořadů, společný výzkum sledovanosti, společné mediální zastupitelství
§ 107 (3) (d) viz pozn. výše
§ 109 (1) Není jasné proč se na ČT a ČRO nevztahují jednání, které zákon jinak sankcionuje až odnětím licence - bude upraveno ve zvláštních zákonech ?
§ 110 (l) Sankce za nedodržování kvót by měla být vázána na skutečnost, že provozovatel řádně neodůvodnil, proč nedodržel tuto povinnost.
§ 112 (2) Obecně stanovená sankce za porušení jakýchkoli licenčních podmínek, které navíc může libovolně Úřad stanovit při udělení licence, případně při jejím prodloužení, nezakládá přílišnou právní jistotu provozovatelů.
§ 114 O upozornění by měl být zařazen na úvod části o sankcích a nezjednání nápravy by mělo být podmínkou uložení každé sankce. Jak Úřad posoudí, zda lze v jednotlivém případě zjednat nápravu ?
§ 115 (2) Namísto "uloží" by mělo být "může uložit", aby byl ponechán prostor pro správní uvážení.
§ 115 (4) Neměla by být lhůta pro rozhodnutí o odvolání Úřadem a výslovně stanovená odložená vykonatelnost rozhodnutí do jeho přezkoumání žalobou proti pravomocnému rozhodnutí soudem podle § 250c OSŘ? - viz též § 116 (3) o splatnosti pokuty
§ 117 (3) Je nelogické, aby někdo provozoval vysílání aniž by k tomu byl oprávněn na základě zvláštního právního předpisu.
§ 118 Dočasný zákaz rozhlasového a televizního vysílání
Obecně by se zákaz měl vztahovat jen na zvlášť závažné nedodržování zákona jako je např. ochrana dětí a mladistvých, ne např. porušení povinnosti označování sponzorovaných pořadů, tady si Úřad je schopen vystačit s pokutou.
§ 119 (3) Vyloučení odkladného účinku je namístě jen u těch nejzávažnějších porušení, kde hrozí nebezpečí z pokračování v porušování této činnosti.
§ 120 Zkrácení doby platnosti licence
Vybrané skutkové podstaty by mněly být ještě závažnější než u dočasného zákazu
§ 121 Zrušení licence
§ 121 b) Úřad by měl mít možnost, nikoli povinnost, zrušit licenci. Vzhledem k vágní definici nepřímého převodu by se vystavoval nebezpečí, že bude na něm vymáhána škoda.
§ 122 (1) (e) Zrušení licence je nepřiměřená sankce.
§ 122 (2) Toto ustanovení není jasné, u sankcí jsou vyjmenovány skutkové podstaty a takto obecně formulované závažné porušení s následky odnětí licence bude činit problémy v aplikační praxi, zdá se nadbytečné
§ 126 (1) namísto „stav“ by měl být použit pojem "jednání"
Ve všech výše uvedených případech by rovněž měl Úřad vydat upozornění a stanovit lhůtu k nápravě.
§ 128 (2) Předkladatel se nepokusil řešit problémy regionálního a lokálního vysílání
§ 128 (3) Místo licence pozbude platnosti nahradit "licence zaniká" - návrh pojem pozbytí platnosti nezná
§ 129 Slůvko "zejména" znamená, že Úřad může provozovateli vysílání, jehož licence zůstává v platnosti, ukládat libovolné licenční podmínky nad rámec kvót - mělo by být podrobněji stanoveno jaké další podmínky a důvod této úpravy.
§ 138 a § 139 Není jasné, proč předkladatel hodlá zrušit stávající regulační orgán a nahradit jej orgánem novým - navíc k problémům s aplikací nového zákona bude Úřad neúměrně administrativně zatížen řešením problémů vyplývajících z diskontinuity právní subjektivity.
Další kapitola: IV.9.2. PŘIPOMÍNKY RADY K NÁVRHU ZÁKONA O TELEKOMUNIKACÍCH