III.3. APLIKACE STÁVAJÍCÍCH PŘEDPISŮ NA ZÁKLADĚ JUDIKÁTŮ
Soudní přezkum rozhodnutí Rady
Proti rozhodnutí Rady, kterým se zamítá žádost o udělení licence, rozhodnutí o změně licence, rozhodnutí o odnětí licence, rozhodnutí o odmítnutí registrace, rozhodnutí o změně registrace, rozhodnutí o zrušení registrace a rozhodnutí o uložení pokuty je možno podat opravný prostředek k soudu. Soud postupuje podle občanského soudního řádu § 250 odst. l a následující, cestou tzv. správního soudnictví.
V roce 2000 došlo k dalšímu nárůstu zahájených i ukončených soudních řízení. Důvodem může být zejména rok od roku zvyšující se počet vydaných rozhodnutí Rady.
V této kapitole uvádíme vybraná soudní rozhodnutí, která buď mohou významnou měrou přispět k objasnění výkladu některých právních předpisů důležitých pro rozhodování Rady ve správním řízení a ke sjednocení jejich aplikace, nebo naopak ilustrují nejednotnou judikaturu, nedovolující vyvodit obecněji platné závěry.
I pro zde zkoumaný úhel pohledu je důležité připomenout rozdílnost případů, kdy Rada rozhoduje na základě zákona o vysílání a kdy na základě zákona o regulaci reklamy. Podle toho, o který z uvedených předpisů se Rada při svém postupu opírá, se totiž liší režim, v jakém může postižený subjekt její rozhodnutí napadnout a tedy i příslušnost a postup soudu. V prvním případě, tedy při rozhodnutí Rady dle zákona o vysílání, je přípustný opravný prostředek k soudu, a to proti rozhodnutím taxativně vyjmenovaným v jeho § 21. Jedná se o rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o udělení licence či o její změnu nebo kterým se licence odnímá, o rozhodnutí o odmítnutí registrace či její změny nebo rozhodnutí o jejím zrušení a konečně o rozhodnutí o udělení pokuty. Zde pak příslušný soud postupuje v řízení o podaném návrhu podle ustanovení § 250l a násl. občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), tj. dle hlavy třetí části páté o.s.ř., která upravuje rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů. Pokud je ovšem podán opravný prostředek proti takovému rozhodnutí Rady dle zákona o vysílání, které tento zákon v uvedeném § 21 nevypočítává, soud jej usnesením odmítne (srv. Peter Kršák proti Radě, čj. 38 Ca 27/98 – 32, usn. ze dne 10.12.1998, kde opravný prostředek směřoval proti rozhodnutí Rady o zastavení řízení o udělení pokuty). Ve druhém případě, tedy rozhodovala-li Rada jako orgán dozoru nad dodržováním zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, zákon opravný prostředek proti takovému rozhodnutí nepřipouští. Zde je namístě žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle hlavy druhé části páté o.s.ř. , přičemž místní příslušnost se tu dle § 246a, odst. 1 o.s.ř. řídí sídlem orgánu, jehož rozhodnutí se přezkoumává. U Rady je tedy místně příslušným Městský soud v Praze (viz i rozsudek č.j. 38 Ca 416/99 – 29 ze dne 14.9.2000, níže ještě podrobněji rozebrány). Pokud je snad v rozporu s tím přesto jinému soudu podán opravný prostředek, soud návrh posoudí a dojde-li podle jeho obsahu k závěru, že se jedná o žalobu podle hlavy druhé části páté o.s.ř., usnesením věc postoupí Městskému soudu v Praze (viz i usnesení č.j. 22Ca 335/2000-18 Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.1.2001 v právní věci žalobce Stonavia, s.r.o. proti Radě).
Při přezkumu soud zkoumá napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, přičemž je vázán jak rozsahem napadení správního rozhodnutí, tak i důvody, v nichž navrhovatel spatřuje jeho nezákonnost. Tzv. volné správní uvážení Rady přezkoumává dle § 245 odst. 2 o.s.ř. pouze z hlediska, zda rozhodnutí o ně opřené nevybočuje z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda podklady, z nichž Rada při rozhodování ve věci vycházela, byly dostatečné a event. zda jsou závěry Rady v souladu s pravidly logického uvažování. Ve věci samé soud nemůže sám rozhodnout místo Rady. Její rozhodnutí buď potvrdí, nebo – shledá-li jej nezákonným - zruší je jako takové a věc vrátí Radě k dalšímu řízení. V novém řízení je pak Rada vázána právním názorem, který soud vyslovil.
Ochrana dětí a mládeže
CET 21 spol s.r.o. (navrhovatel) proti Radě (odpůrce), rozsudek Městského soudu v Praze č.j.28 Ca 312/98 ze dne 12.11. 1999
Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 28 Ca 312/98 ze dne 12.11.1999 bylo zrušeno rozhodnutí Rady č.j. Rpo/136/98, kterým byla udělena pokuta provozovateli vysílání za odvysílání pořadu „Áčko, živím se svým tělem“. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že Rada nepořídila ve věci znalecký posudek, a proto její rozhodnutí bylo podle soudu subjektivní. Toto rozhodnutí však zřejmě není možno vykládat jednoznačně tak, že vždy musí být pořízen znalecký posudek, když Rada rozhoduje o ohrožení mládeže. Tentýž soud totiž vydal v minulosti několik rozhodnutí, kterými potvrdil pokuty udělené i bez znaleckého posudku. Je možné, že zde určitou roli sehrála výše pokuty, která byla vyměřena jako maximálně možná (2,000.000,- Kč). Rada si vyžádala nový znalecký posudek a bude ve věci znovu rozhodovat.
Neoprávněné vysílání
Navrhovatel JUDr. Milan Brunclík proti odpůrci Radě o zrušení rozhodnutí o udělení pokuty za neoprávněné vysílání, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j.31 Ca 28/2000 ze dne 1. září 2000
Jde o vysílání tzv. Regionální televize Turnov. Rozsudkem rozhodl Krajský soud v Hradci Králové o zrušení rozhodnutí Rady č.j. Rpo/12/99, kterým se ukládá pokuta ve výši 1,000.000,- Kč za neoprávněné vysílání. Soud vytýkal Radě, že si neopatřila dostatečné podklady pro rozhodnutí, nespecifikovala dobu, za kterou se pokuta uděluje a nezdůvodnila výši sankce. V tomto případě je obtížné stanovit, kdo vlastně předmětné vysílání provozuje. Rada se bude muset případem znova zabývat a po důkladném prošetření vydat nové rozhodnutí.
Skrytá reklama
Česká televize (žalobce) proti Radě (žalovaný), rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 38 Ca 416/99 – 29 ze dne 14. září 2000
Rozsudkem č.j. 38 Ca 416/99 rozhodl Městský soud v Praze o zrušení rozhodnutí Rady č.j. Rpo/7/99, kterým se ukládá pokuta provozovateli vysílání za odvysílání skryté reklamy. Jednalo se o prezentaci sponzora a jeho aktivit v rámci pořadu. Uvnitř pořadu byly zmíněny aktivity sponzora (banky) v oblasti podpory kulturních akcí, a to mimo jiné i vloženým osmiminutovým spotem. Tento způsob prezentace sponzora neposoudil soud jako skrytou reklamu a rozhodnutí Rady zrušil.
Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného čj.: Rpo/7/99 ze dne 30.6.1999, kterým byla žalobci za porušení ustanovení § 2 odst. 4 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání uložena pokuta ve výši 500.000,-Kč.
Soud ve svém odůvodnění uvedl, že prvotní otázkou, kterou se musel zabývat, bylo posouzení podání navrhovatele (žalobce). Soud dospěl k závěru, že navrhovatel (žalobce) sice označil své podání jako opravný prostředek, ale účastníky řízení již označil jako žalobce a žalovaného. Podle § 7 zákona č. 40/1995 Sb., je žalovaný jedním z orgánů, příslušných k dozoru nad dodržováním tohoto zákona. Podle ustanovení § 8 odst. 1 tohoto zákona je pak žalovaný oprávněn uložit pokutu. Pokud jde o správní řízení, odkazuje zákon č. 40/1995 Sb., plně na zákon č. 71/1967 Sb. – správní řád. Na rozdíl od zákona o vysílání tak nevylučuje použití správního řádu ani pro odvolací řízení. Žalovaný však vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání na celém území republiky a neexistuje přitom žádný správní orgán, který by mu byl nadřízen a mohl by rozhodnout o odvolání proti napadenému rozhodnutí žalovaného. Jedná se evidentně o legislativní mezeru a žalovaný zřejmě právě z neexistence odvolacího orgánu v poučení napadeného rozhodnutí uvedl, že proti tomuto rozhodnutí je možno podat opravný prostředek k soudu. Toto poučení však není v souladu se zákonem, neboť žádný zákon nestanoví, že proti rozhodnutí Rady vydanému podle zákona č. 40/1995 Sb. lze podat opravný prostředek k soudu. Soud proto nemohl rozhodovat ve smyslu § 250l a násl. o.s.ř. a rozhodnout o opravném prostředku, ale posoudil podání žalobce podle obsahu jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a postupoval podle hlavy druhé části páté o.s.ř. Podle této hlavy může soud postupovat v případě, že byly žalobcem vyčerpány všechny řádné opravné prostředky, které jsou proti rozhodnutí správního orgánu připuštěny. Z důvodu neexistence odvolacího orgánu je proto rozhodnutí žalovaného ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 správního řádu pravomocné svým doručením.
Dále se soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou námitky žalobce týkající se pojmů reklama a skrytá reklama. Soud se plně ztotožnil s výkladem pojmu skrytá reklama tak, jak jej uvádí žalovaný. V daném případě však dle názoru soudu nešlo o nesprávnost definice pojmu skrytá reklama, ale o posouzení otázky, zda na odvysílaný spot je vzhledem k jeho obsahu možno aplikovat ustanovení o skryté reklamě, resp. zda se vůbec jedná o přesvědčovací proces dle § 1 zákona o regulaci reklamy, avšak prezentovaný tak, že je vzbuzen dojem, jako by se o takový proces ve skutečnosti nejednalo. V této souvislosti soud definoval účel zákazu skryté reklamy. Podle něj „smyslem zákazu skryté reklamy je, aby uživatelé zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot, tedy spotřebitelé, věděli, že určité sdělení v komunikačních médiích má reklamní povahu a míří k tomu, aby ovlivnilo jejich rozhodnutí.“ Dle názoru soudu není závěr učiněný žalovaným, že se jedná o reklamu (skrytou reklamu) v souladu s právními předpisy a neodpovídá skutkovým zjištěním. Z obsahu správního spisu ani z uvedeného spotu není patrno, že by v rámci tohoto pořadu bylo nějakým způsobem uvedeno, jaké služby banka svým klientům poskytuje. V pořadu byly pouze konstatovány sponzorské aktivity IPB v oblasti kulturních akcí. Dle názoru soudu uvedený spot neobsahoval žádná sdělení o podnikatelské činnosti IPB a službách v rámci této činnost nabízených. Soud tedy neakceptoval závěry Rady, že účelem předmětné části pořadu bylo upoutat pozornost na IPB jako takovou, její služby a podnikatelské aktivity jsou obecně a notoricky známy a není tedy třeba je speciálně zmiňovat a přesvědčovací proces zde patrný byl. Soud má zato, že rozhodující pro posouzení věci je fakt, zda v pořadu byly či nebyly zmíněny nějaké konkrétní služby, které sponzor poskytuje. Vzhledem na nepřítomnost takových informací v pořadu došel soud k závěru, že předmětný spot na základě výše uvedených skutečností nelze bez dalšího považovat za reklamu, ani tedy za reklamu skrytou.
Dále se soud vyjadřoval k námitce žalobce týkající se nepřiměřenosti výše pokuty. Soud dospěl k závěru, že výše pokuty je nedostatečně odůvodněna, a proto je v otázce výše pokuty rozhodnutí žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Tento rozsudek se stává podstatným judikátem zejména v otázce právní moci rozhodnutí správního orgánu a možnosti odvolání. Nelze nic jiného než souhlasit se závěrem soudu, že v případě odvolání ve věcech správního řízení dle zákona č. 40/1995 Sb., se jedná o legislativní mezeru, kterou může odstranit až nová legislativní úprava.
Při rozhodování Rady o udělení pokuty za porušení ustanovení o skryté reklamě bude napříště nutné ještě detailněji zkoumat, zda jsou naplněny pojmové znaky reklamy a zda je současně realizována jako reklama skrytá. Na základě tohoto judikátu se znovu potvrdil názor, že je nutné posuzovat každé jednání případ od případu a provést důkladnější rozbor pojmů skrytá reklama a reklama, tj. pojmů, které samotný zákon vymezuje buď velice obecně, anebo je nevymezuje vůbec. U případů analogických výše popsanému pak bude zřejmě vhodné posuzovat věc i s ohledem na zákon o vysílání a jeho ustanovení o sponzorovaných pořadech.
Reklama na alkohol v pořadech určených dětem
CET 21 spol s r.o. (žalobce) proti Radě (žalovaná), rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 38 Ca 444/99 – 39 ze dne 14. listopadu 2000
Rozsudkem č.j. 38 Ca 444/99 rozhodl Městský soud v Praze o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí Rady č. Rpo/17/99, kterým byla udělena pokuta účastníkovi řízení ve výši Kč 300.000,- za odvysílání reklamy na alkohol v rámci pořadu pro děti. Jednalo se o pohádku „Sestřička a princ ze snů“, vysílanou dopoledne v období vánočních prázdnin. Pořad byl přerušen spotem, ve kterém se prezentoval likér a byl naléván do sklenic. Soud tento případ shodně jako Rada posoudil v souladu s § 4 písm. a) zákona o regulaci reklamy jako zakázanou reklamu zaměřenou na nezletilé osoby.
Soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl: Jak již bylo uvedeno v judikátu týkajícím se žalobce Česká televize, v případě rozhodování soudu o opravných prostředcích směřujících proti rozhodnutí Rady vydaným ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 40/1995 Sb., v platném znění, s použitím § 7 písm. a) téhož zákona, musí soud posoudit dané podání jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a z toho plynoucí i závěr, že rozhodnutí správního orgánu je v těchto případech účinné doručením.
Dále se soud zabýval námitkami obou stran. Zcela se ztotožnil se závěrem Rady, a to jak v otázce potvrzení, že se v daném případě jednalo o reklamu na alkohol, tak v otázce, že se v daném případě jednalo o pohádku (pořad pro děti), a že tato reklama byla přímo zaměřena na nezletilou mládež. Neakceptoval tedy tvrzení žalobce, že nešlo o propagaci alkoholu, ale o gratulaci bez výslovných přesvědčovacích prvků, jako např. výzvy ke koupi. Soud naopak potvrdil, že záběry na lahve s likéry – produkty konkrétního výrobce a nalévání do sklenic jinak než pobídku ke koupi a spotřebě vyložit nelze. Právě tak neobstál ani argument žalobce, že tato pohádka nebyla určena dětem, ale všem věkovým kategoriím. Soud rozhodl, že je-li reklama vysílána v rámci pohádky v dopoledních hodinách pracovního dne během vánočních prázdnin, kdy čas u obrazovek tráví právě nezletilí, potom je taková reklama objektivně zaměřena na nezletilé osoby, což je v rozporu s příslušným zákonem. Reklama na alkohol přitom nesmí být na nezletilce zaměřena tzv. absolutně a konkrétní způsob nerozhoduje, neboť je zákonem jmenován toliko příkladmo. Konečně soud neuznal ani námitku žalobce proti tomu, že mu před uložením pokuty nebyla žalovanou poskytnuta lhůta k nápravě. Tento institut se totiž uplatňuje pouze při sankcích dle zákona o vysílání a zákon o regulaci reklamy jej nezná.
Soud hodnotil kladně, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí se vznesenými námitkami řádně vypořádala a konstatoval plný soulad s § 47 odst. 3 správního řádu, neboť v odůvodnění byly uvedeny skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí, způsob hodnocení provedených důkazů a ostatních podkladů a konečně i úvahy, jež vedly k aplikaci konkrétního právního předpisu na danou věc. Je v něm vylíčena podstata věci, rozbor důkazů, je reagováno na návrhy účastníka řízení, jsou uvedeny závěry o tom, které skutečnosti jsou vzaty za nepochybně zjištěné a je i posouzen význam těchto skutečností po právní stránce. V podrobnostech proto soud na toto rozhodnutí odkázal. Obsahová konstrukce tohoto rozhodnutí může proto být pro Radu vhodným vodítkem i v dalších komplikovanějších případech.
Zamítnutí udělení licence
Řada rozsudků se týká odůvodnění neudělení licence konkrétnímu žadateli. Judikatura je v těchto případech nejednotná a stále nedovoluje vyvodit obecné závěry, jak demonstrují dva následující případy.
Triangl spol. s r.o. (rádio Triangl, navrhovatel) proti Radě (odpůrce), Krajského soudu v Ústí nad Labem čj.: 15 Ca 218/99 ze dne 13.6.2000
Navrhovatel se svým opravným prostředkem domáhal zrušení rozhodnutí o neudělení licence čj. Rn/28/99 ze dne 14.12.1998. Tímto rozhodnutím byla navrhovateli zamítnuta žádost o udělení licence s využitím kmitočtu 97,9 MHz v severních Čechách. Soud ve svém odůvodnění uvedl, že přezkoumal rozhodnutí správního orgánu na základě příslušných ustanovení o.s.ř. ve spojení se zákonem č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, (dále jen zákona o rtv) a rozhodl tak, že opravnému prostředku nemůže vyhovět.
Soud ve svém odůvodnění zejména uvedl následující skutečnosti:
S navrhovatelem soud souhlasí v té části vyjádření, ve které navrhovatel uvádí, že lhůta, do které má správní orgán rozhodnout je dodržena tehdy, je-li účastníkovi řízení toto rozhodnutí oznámeno. K dodržení lhůty tak nestačí pouhé vydání rozhodnutí. Uvedená skutečnost má ale význam pouze v tom případě, že s nevydáním rozhodnutí ve stanovené lhůtě zákon spojuje nějaké právní následky. S nedodržením lhůty v případě udělování licencí (90 dnů ode dne podání žádosti - §12 odst. 1 zákona o rtv) však zákon žádné následky nespojuje. Jde tedy v tomto případě jen o lhůtu pořádkovou, jejíž nesplnění není takovou vadou v řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a proto k ní soud nepřihlédl. Dále soud uvedl, že správní orgán postupoval správně v případě rozhodování o udělení licencí, když vedl samostatná správní řízení s jednotlivými účastníky řízení, i když srovnával jednotlivé projekty v rámci veřejných i neveřejných slyšení. Pokud se týkalo námitky navrhovatele o finančním zabezpečení provozování vysílání, soud se nezabýval věcnou stránkou případu. Soud konstatoval věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu a toto rozhodnutí potvrdil.
ARGENTIC, s.r.o. (navrhovatel) proti Radě (odpůrce), rozsudek Krajského soudu v Praze čj.: 44 Ca 101/2000 ze dne 5.9.2000
Navrhovatel se ve svém opravném prostředku domáhal zrušení rozhodnutí Rady č.: Rn/238/99 ze dne 1.7.1999, kterým mu byla zamítnuta žádost o udělení licence s využitím kmitočtů 90,2 MHz v lokalitě Kutná Hora a na kmitočtu 91,1 MHz v lokalitě Poděbrady. Soud rozsudkem rozhodnutí odpůrce zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Ve svém odůvodnění soud zejména uvedl, že podle ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jaké právní předpisy k rozhodování použil. Napadené rozhodnutí bylo, dle názoru soudu, v rozporu s tímto ustanovením. Odpůrce neuvedl, jak provedené důkazy hodnotil, jaký skutkový závěr z nich učinil a jaká ustanovení zákona na věc aplikoval a jak věc hodnotil po právní stránce. Pro uvedené nedostatky nelze rozhodnutí odpůrce přezkoumat a soud rozhodl ve věci ve smyslu ustanovení § 250f o.s.ř. bez jednání. Rozhodnutí odpůrce zrušil a věc vrátil k novému projednání s tím, že odpůrce vydá nové rozhodnutí, které řádně v souladu se zákonem odůvodní.
Rozhodnutí Rady č.j. Rn/238/99 ze dne 1.7.1999 bylo standardním rozhodnutím, které obsahovalo všechny náležitosti pro rozhodnutí správního orgánu, v souladu s § 47 správního řádu. Rovněž odůvodnění bylo vyhotoveno standardním způsobem, s ohledem na skutečnost, že správní orgán může rozhodovat v rámci zákonem povolené volné úvahy, jež však musí být v mezích zákona.
Správnost takovéhoto postupu potvrzuje i judikát – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j.15 Ca 218/99-18 ze dne 13.června 2000 ve věci opravného prostředku společnosti Triangl s.r.o. proti rozhodnutí Rady č.j. Rn /28/99, viz výše. Krajský soud v tomto rozsudku potvrzuje rozhodnutí Rady a v odůvodnění uvádí, „že na udělení licence není právní nárok, že jde o rozhodnutí vydané na základě správního uvážení, kde soud přezkoumává pouze, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem.“
Ze srovnání rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudku Krajského soudu v Praze je zřejmé, že nelze absolutizovat rozhodnutí jednoho soudu, neboť každý soudce rozhoduje nezávisle na předchozích rozhodnutích soudu jiného.
Tento spor byl též prvním případem, kdy si soud nevyžádal vyjádření správního orgánu k danému vyjádření. (Soud nemá, v souladu s ustanovením § 250e o.s.ř., povinnost vyzvat správní orgán k zaslání vyjádření.) Rada však přesto své vyjádření soudu zaslala. K zaslanému vyjádření však soud v odůvodnění rozsudku vůbec nepřihlédl a rozhodnutí Rady pro nepřezkoumatelnost v souladu s § 250f o.s.ř. zrušil a vrátil věc Radě k dalšímu řízení.
Soud tak nepřihlédl ani k Radou namítanému pozdnímu podání opravného prostředku.
Na základě výše uvedeného bylo ve věci rozhodnuto a bylo vydáno nové zamítavé rozhodnutí s řádným odůvodněním, které bylo doplněno o informace na základě jakých skutečností Rada v tomto licenčním řízení rozhodovala. V odůvodnění tohoto nového rozhodnutí bylo uvedeno, že licence v daném případě nebyla udělena žádnému z žadatelů, protože žádný z projektů účastníků tohoto řízení nevyhovoval kritériím Rady.
Třetím podobným sporem byl případ Kaskol s.r.o., kde Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem č.j. 38 Ca 356/98, že rozhodnutí Rady č.j. Rn/209/98/2187 o neudělení licence navrhovateli se potvrzuje. Soud konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí je dostatečné. Soud v tomto rozsudku také konstatoval prostor pro volné správní uvážení Rady při udělování licencí.
Změny udělené licence
Radio Prima, s.r.o. (Rádio Prima) (navrhovatel) proti Radě (odpůrce), rozsudek Krajského soudu v Ostravě čj.: 22 Ca 523/99 – 18 ze dne 18.10.2000
Ve svém opravném prostředku se navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí odpůrce čj. Rz/301/99 ze dne 21.9.1999. Soud rozsudkem rozhodnutí odpůrce zrušil a věc vrátil Radě k novém projednání.
Soud se zabýval především rozborem ustanovení § 14 odst. 2 zák.č. 468/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto ustanovení vyplývá, že o změně licence Rada rozhodne „podle okolností případu“, což je dle názoru soudu neurčitý pojem, který je příslušný správní orgán povinen vyložit a odůvodnit přitom, jakými úvahami se při aplikaci citovaného ustanovení řídil. Používá při tom správního uvážení, které soud přezkoumává dle ustanovení § 245 odst. 2 o.s.ř., a to pouze z hlediska dodržení zákonných mezí a hledisek. Současně se soud musí zabývat otázkou, zda závěry, k nimž správní orgán dospěl, jsou v souladu s pravidly logického uvažování a zda podklady, z nichž správní orgán vycházel, jsou dostatečné pro rozhodování ve věci.
Dle názoru soudu předmětné rozhodnutí Rady výše uvedeným skutečnostem nevyhovuje.
Soud se v této souvislosti zabýval kritériem vydaným usnesením Rady dne 1.7.1997, kterým Rada mimo jiné reagovala na novelizaci zákona o vysílání zákonem č. 135/1997 Sb. V zájmu transparentnosti rozhodování ve věci změn vlastnických vztahů ve společnostech provozovatelů s licencí tehdy stanovila kritérium 49:51, tj. požadavek zachování majority původních společníků po dobu platnosti licence. Právě personální složení společnosti a majetkové účasti v ní jsou ve smyslu § 11 zákona o vysílání jedním ze základních bodů, vyhodnocovaných v řízení o udělení licence. Pokud po jejím udělení dochází v dané společnosti k výraznějším změnám, mění se tak de facto identita provozovatele, byť zevně zůstává po formální stránce stejná. Tím se dostáváme k dalšímu ustanovení zákona o vysílání, a sice k § 10 odst. 2, podle kterého je licence nepřevoditelná, a k dalšímu účelu kritéria 49:51. Změnou majority ve společnosti, přinášející změnu rozhodujícího vlivu na licenci, by de facto k takovému převodu dojít mohlo, a Rada se proto snažila zamezit obcházení zákona. Zkoumat dále, zda a jak konkrétně ovlivní takové změny provozování vysílání dané stanice, by bylo již pouhou spekulací. Této úvaze Rady soud vytkl vysoký stupeň obecnosti a její dopad na všechny případy obdobného druhu, čili fakt, že při úvahách, zda změnu povolit, vychází z obecně stanoveného hlediska a nevyhodnocuje zvláštnosti a odlišnosti každé jednotlivé žádosti, čímž dle soudu vybočuje takové rozhodnutí z mezí a hledisek stanovených zákonem ve smyslu ustanovení § 245 odst. 2 o.s.ř. Proto soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil Radě věc k dalšímu řízení.
Rada je samozřejmě právním názorem soudu vázána. Vyhodnotila proto předmětnou žádost znovu a podrobněji ve smyslu výše uvedených výhrad. Na základě konkrétních dat v ní obsažených došla k závěru, že se jedná o změnu, znamenající převod více než 49% obchodního podílu stávajícího společníka, mění se tedy ovládání dané společnosti a nelze vyloučit riziko porušení § 10, odst. 2 zákona o vysílání, přičemž současně není zaručeno, že nový společník neovlivní charakter licence. Jak je patrno z podání navrhovatele k soudu, i on sám uznává, že Rada je povinna zkoumat, zda je změnami licence nějak dotčeno či ohroženo plnění licenčních a zákonných podmínek: Rada došla k závěru, že požadovanou změnou by tomu tak mohlo být. Již zmiňovaný zákaz převodu licence je nepochybně jednou ze zákonných podmínek. Obecné kritérium Rady lze v tomto případě uvést jako kritérium podpůrné, které přispívá k transparentnosti rozhodování. Rada z výše uvedených důvodů žádost zamítla.
Závěrem je vhodné připomenout, že zainteresovaná veřejnost se právě kritérií a pravidel pro správní uvážení Rady setrvale dožaduje a rovněž zákon o Radě jí ukládá povinnost stanovit koncepci rozvoje vysílání, do níž obecnější kritéria nepochybně patří. S ohledem na výše popsaný judikát bude Rada v budoucnu práh výraznosti zamýšlené změny vlastnictví a její možný význam a dopad na konkrétní licenci a identitu jejího provozovatele hodnotit ještě detailněji, přičemž své úvahy a podklady k nim v odůvodnění rozhodnutí náležitě rozvede a zachytí. Nelze rovněž vyloučit, že limity možných vlastnických změn budou pro futuro vyjádřeny přímo v zákoně o vysílání a provozovatelé i Rada tak budou mít vyšší stupeň právní jistoty.
Navrhovatel LOCAL TV Plus s.r.o. proti odpůrci Radě pro vysílání .
Rozsudkem č.j. 22 Ca 317/2000 rozhodl Krajský soud v Ostravě o tom, že 12 rozhodnutí Rady se zrušuje a vrací se Radě k novému projednání. Rozhodnutí se týkala zamítnutí prodloužení (změny) udělených licencí provozovatele lokálního vysílání. Předmětným rozhodnutím Rady bylo soudem vytýkáno nedostatečné odůvodnění. Odůvodnění podobných případů bude proto do budoucna třeba věnovat větší pozornost. Potvrdilo se však stanovisko Rady, že 60 denní lhůta k tzv. pozitivní fikci se staví tím, že Rada se usnese na rozhodnutí a ne až tím, že rozhodnutí je účastníkovi řízení oznámeno. Soud konstatoval, že okolnost, že na udělení licence k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání není nárok, Radu nezbavuje povinnosti opatřit si pro rozhodnutí o žádosti účastníka o změnu licence náležité podklady ve smyslu ustanovení § 32 správního řádu, tyto podklady zhodnotit a v odůvodnění rozhodnutí je uvést. Pokud odůvodnění rozhodnutí neobsahuje skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. Rada vydala nová rozhodnutí v této věci v roce 2001.
Další kapitola: III.4. NOVÉ TECHNOLOGIE A POSTUP PRACÍ NA PŘÍPRAVĚ DIGITÁLNÍHO VYSÍLÁNÍ
Proti rozhodnutí Rady, kterým se zamítá žádost o udělení licence, rozhodnutí o změně licence, rozhodnutí o odnětí licence, rozhodnutí o odmítnutí registrace, rozhodnutí o změně registrace, rozhodnutí o zrušení registrace a rozhodnutí o uložení pokuty je možno podat opravný prostředek k soudu. Soud postupuje podle občanského soudního řádu § 250 odst. l a následující, cestou tzv. správního soudnictví.
V roce 2000 došlo k dalšímu nárůstu zahájených i ukončených soudních řízení. Důvodem může být zejména rok od roku zvyšující se počet vydaných rozhodnutí Rady.
V této kapitole uvádíme vybraná soudní rozhodnutí, která buď mohou významnou měrou přispět k objasnění výkladu některých právních předpisů důležitých pro rozhodování Rady ve správním řízení a ke sjednocení jejich aplikace, nebo naopak ilustrují nejednotnou judikaturu, nedovolující vyvodit obecněji platné závěry.
I pro zde zkoumaný úhel pohledu je důležité připomenout rozdílnost případů, kdy Rada rozhoduje na základě zákona o vysílání a kdy na základě zákona o regulaci reklamy. Podle toho, o který z uvedených předpisů se Rada při svém postupu opírá, se totiž liší režim, v jakém může postižený subjekt její rozhodnutí napadnout a tedy i příslušnost a postup soudu. V prvním případě, tedy při rozhodnutí Rady dle zákona o vysílání, je přípustný opravný prostředek k soudu, a to proti rozhodnutím taxativně vyjmenovaným v jeho § 21. Jedná se o rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o udělení licence či o její změnu nebo kterým se licence odnímá, o rozhodnutí o odmítnutí registrace či její změny nebo rozhodnutí o jejím zrušení a konečně o rozhodnutí o udělení pokuty. Zde pak příslušný soud postupuje v řízení o podaném návrhu podle ustanovení § 250l a násl. občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), tj. dle hlavy třetí části páté o.s.ř., která upravuje rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů. Pokud je ovšem podán opravný prostředek proti takovému rozhodnutí Rady dle zákona o vysílání, které tento zákon v uvedeném § 21 nevypočítává, soud jej usnesením odmítne (srv. Peter Kršák proti Radě, čj. 38 Ca 27/98 – 32, usn. ze dne 10.12.1998, kde opravný prostředek směřoval proti rozhodnutí Rady o zastavení řízení o udělení pokuty). Ve druhém případě, tedy rozhodovala-li Rada jako orgán dozoru nad dodržováním zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, zákon opravný prostředek proti takovému rozhodnutí nepřipouští. Zde je namístě žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle hlavy druhé části páté o.s.ř. , přičemž místní příslušnost se tu dle § 246a, odst. 1 o.s.ř. řídí sídlem orgánu, jehož rozhodnutí se přezkoumává. U Rady je tedy místně příslušným Městský soud v Praze (viz i rozsudek č.j. 38 Ca 416/99 – 29 ze dne 14.9.2000, níže ještě podrobněji rozebrány). Pokud je snad v rozporu s tím přesto jinému soudu podán opravný prostředek, soud návrh posoudí a dojde-li podle jeho obsahu k závěru, že se jedná o žalobu podle hlavy druhé části páté o.s.ř., usnesením věc postoupí Městskému soudu v Praze (viz i usnesení č.j. 22Ca 335/2000-18 Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.1.2001 v právní věci žalobce Stonavia, s.r.o. proti Radě).
Při přezkumu soud zkoumá napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, přičemž je vázán jak rozsahem napadení správního rozhodnutí, tak i důvody, v nichž navrhovatel spatřuje jeho nezákonnost. Tzv. volné správní uvážení Rady přezkoumává dle § 245 odst. 2 o.s.ř. pouze z hlediska, zda rozhodnutí o ně opřené nevybočuje z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda podklady, z nichž Rada při rozhodování ve věci vycházela, byly dostatečné a event. zda jsou závěry Rady v souladu s pravidly logického uvažování. Ve věci samé soud nemůže sám rozhodnout místo Rady. Její rozhodnutí buď potvrdí, nebo – shledá-li jej nezákonným - zruší je jako takové a věc vrátí Radě k dalšímu řízení. V novém řízení je pak Rada vázána právním názorem, který soud vyslovil.
Ochrana dětí a mládeže
CET 21 spol s.r.o. (navrhovatel) proti Radě (odpůrce), rozsudek Městského soudu v Praze č.j.28 Ca 312/98 ze dne 12.11. 1999
Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 28 Ca 312/98 ze dne 12.11.1999 bylo zrušeno rozhodnutí Rady č.j. Rpo/136/98, kterým byla udělena pokuta provozovateli vysílání za odvysílání pořadu „Áčko, živím se svým tělem“. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že Rada nepořídila ve věci znalecký posudek, a proto její rozhodnutí bylo podle soudu subjektivní. Toto rozhodnutí však zřejmě není možno vykládat jednoznačně tak, že vždy musí být pořízen znalecký posudek, když Rada rozhoduje o ohrožení mládeže. Tentýž soud totiž vydal v minulosti několik rozhodnutí, kterými potvrdil pokuty udělené i bez znaleckého posudku. Je možné, že zde určitou roli sehrála výše pokuty, která byla vyměřena jako maximálně možná (2,000.000,- Kč). Rada si vyžádala nový znalecký posudek a bude ve věci znovu rozhodovat.
Neoprávněné vysílání
Navrhovatel JUDr. Milan Brunclík proti odpůrci Radě o zrušení rozhodnutí o udělení pokuty za neoprávněné vysílání, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j.31 Ca 28/2000 ze dne 1. září 2000
Jde o vysílání tzv. Regionální televize Turnov. Rozsudkem rozhodl Krajský soud v Hradci Králové o zrušení rozhodnutí Rady č.j. Rpo/12/99, kterým se ukládá pokuta ve výši 1,000.000,- Kč za neoprávněné vysílání. Soud vytýkal Radě, že si neopatřila dostatečné podklady pro rozhodnutí, nespecifikovala dobu, za kterou se pokuta uděluje a nezdůvodnila výši sankce. V tomto případě je obtížné stanovit, kdo vlastně předmětné vysílání provozuje. Rada se bude muset případem znova zabývat a po důkladném prošetření vydat nové rozhodnutí.
Skrytá reklama
Česká televize (žalobce) proti Radě (žalovaný), rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 38 Ca 416/99 – 29 ze dne 14. září 2000
Rozsudkem č.j. 38 Ca 416/99 rozhodl Městský soud v Praze o zrušení rozhodnutí Rady č.j. Rpo/7/99, kterým se ukládá pokuta provozovateli vysílání za odvysílání skryté reklamy. Jednalo se o prezentaci sponzora a jeho aktivit v rámci pořadu. Uvnitř pořadu byly zmíněny aktivity sponzora (banky) v oblasti podpory kulturních akcí, a to mimo jiné i vloženým osmiminutovým spotem. Tento způsob prezentace sponzora neposoudil soud jako skrytou reklamu a rozhodnutí Rady zrušil.
Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného čj.: Rpo/7/99 ze dne 30.6.1999, kterým byla žalobci za porušení ustanovení § 2 odst. 4 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání uložena pokuta ve výši 500.000,-Kč.
Soud ve svém odůvodnění uvedl, že prvotní otázkou, kterou se musel zabývat, bylo posouzení podání navrhovatele (žalobce). Soud dospěl k závěru, že navrhovatel (žalobce) sice označil své podání jako opravný prostředek, ale účastníky řízení již označil jako žalobce a žalovaného. Podle § 7 zákona č. 40/1995 Sb., je žalovaný jedním z orgánů, příslušných k dozoru nad dodržováním tohoto zákona. Podle ustanovení § 8 odst. 1 tohoto zákona je pak žalovaný oprávněn uložit pokutu. Pokud jde o správní řízení, odkazuje zákon č. 40/1995 Sb., plně na zákon č. 71/1967 Sb. – správní řád. Na rozdíl od zákona o vysílání tak nevylučuje použití správního řádu ani pro odvolací řízení. Žalovaný však vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání na celém území republiky a neexistuje přitom žádný správní orgán, který by mu byl nadřízen a mohl by rozhodnout o odvolání proti napadenému rozhodnutí žalovaného. Jedná se evidentně o legislativní mezeru a žalovaný zřejmě právě z neexistence odvolacího orgánu v poučení napadeného rozhodnutí uvedl, že proti tomuto rozhodnutí je možno podat opravný prostředek k soudu. Toto poučení však není v souladu se zákonem, neboť žádný zákon nestanoví, že proti rozhodnutí Rady vydanému podle zákona č. 40/1995 Sb. lze podat opravný prostředek k soudu. Soud proto nemohl rozhodovat ve smyslu § 250l a násl. o.s.ř. a rozhodnout o opravném prostředku, ale posoudil podání žalobce podle obsahu jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a postupoval podle hlavy druhé části páté o.s.ř. Podle této hlavy může soud postupovat v případě, že byly žalobcem vyčerpány všechny řádné opravné prostředky, které jsou proti rozhodnutí správního orgánu připuštěny. Z důvodu neexistence odvolacího orgánu je proto rozhodnutí žalovaného ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 správního řádu pravomocné svým doručením.
Dále se soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou námitky žalobce týkající se pojmů reklama a skrytá reklama. Soud se plně ztotožnil s výkladem pojmu skrytá reklama tak, jak jej uvádí žalovaný. V daném případě však dle názoru soudu nešlo o nesprávnost definice pojmu skrytá reklama, ale o posouzení otázky, zda na odvysílaný spot je vzhledem k jeho obsahu možno aplikovat ustanovení o skryté reklamě, resp. zda se vůbec jedná o přesvědčovací proces dle § 1 zákona o regulaci reklamy, avšak prezentovaný tak, že je vzbuzen dojem, jako by se o takový proces ve skutečnosti nejednalo. V této souvislosti soud definoval účel zákazu skryté reklamy. Podle něj „smyslem zákazu skryté reklamy je, aby uživatelé zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot, tedy spotřebitelé, věděli, že určité sdělení v komunikačních médiích má reklamní povahu a míří k tomu, aby ovlivnilo jejich rozhodnutí.“ Dle názoru soudu není závěr učiněný žalovaným, že se jedná o reklamu (skrytou reklamu) v souladu s právními předpisy a neodpovídá skutkovým zjištěním. Z obsahu správního spisu ani z uvedeného spotu není patrno, že by v rámci tohoto pořadu bylo nějakým způsobem uvedeno, jaké služby banka svým klientům poskytuje. V pořadu byly pouze konstatovány sponzorské aktivity IPB v oblasti kulturních akcí. Dle názoru soudu uvedený spot neobsahoval žádná sdělení o podnikatelské činnosti IPB a službách v rámci této činnost nabízených. Soud tedy neakceptoval závěry Rady, že účelem předmětné části pořadu bylo upoutat pozornost na IPB jako takovou, její služby a podnikatelské aktivity jsou obecně a notoricky známy a není tedy třeba je speciálně zmiňovat a přesvědčovací proces zde patrný byl. Soud má zato, že rozhodující pro posouzení věci je fakt, zda v pořadu byly či nebyly zmíněny nějaké konkrétní služby, které sponzor poskytuje. Vzhledem na nepřítomnost takových informací v pořadu došel soud k závěru, že předmětný spot na základě výše uvedených skutečností nelze bez dalšího považovat za reklamu, ani tedy za reklamu skrytou.
Dále se soud vyjadřoval k námitce žalobce týkající se nepřiměřenosti výše pokuty. Soud dospěl k závěru, že výše pokuty je nedostatečně odůvodněna, a proto je v otázce výše pokuty rozhodnutí žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Tento rozsudek se stává podstatným judikátem zejména v otázce právní moci rozhodnutí správního orgánu a možnosti odvolání. Nelze nic jiného než souhlasit se závěrem soudu, že v případě odvolání ve věcech správního řízení dle zákona č. 40/1995 Sb., se jedná o legislativní mezeru, kterou může odstranit až nová legislativní úprava.
Při rozhodování Rady o udělení pokuty za porušení ustanovení o skryté reklamě bude napříště nutné ještě detailněji zkoumat, zda jsou naplněny pojmové znaky reklamy a zda je současně realizována jako reklama skrytá. Na základě tohoto judikátu se znovu potvrdil názor, že je nutné posuzovat každé jednání případ od případu a provést důkladnější rozbor pojmů skrytá reklama a reklama, tj. pojmů, které samotný zákon vymezuje buď velice obecně, anebo je nevymezuje vůbec. U případů analogických výše popsanému pak bude zřejmě vhodné posuzovat věc i s ohledem na zákon o vysílání a jeho ustanovení o sponzorovaných pořadech.
Reklama na alkohol v pořadech určených dětem
CET 21 spol s r.o. (žalobce) proti Radě (žalovaná), rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 38 Ca 444/99 – 39 ze dne 14. listopadu 2000
Rozsudkem č.j. 38 Ca 444/99 rozhodl Městský soud v Praze o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí Rady č. Rpo/17/99, kterým byla udělena pokuta účastníkovi řízení ve výši Kč 300.000,- za odvysílání reklamy na alkohol v rámci pořadu pro děti. Jednalo se o pohádku „Sestřička a princ ze snů“, vysílanou dopoledne v období vánočních prázdnin. Pořad byl přerušen spotem, ve kterém se prezentoval likér a byl naléván do sklenic. Soud tento případ shodně jako Rada posoudil v souladu s § 4 písm. a) zákona o regulaci reklamy jako zakázanou reklamu zaměřenou na nezletilé osoby.
Soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl: Jak již bylo uvedeno v judikátu týkajícím se žalobce Česká televize, v případě rozhodování soudu o opravných prostředcích směřujících proti rozhodnutí Rady vydaným ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 40/1995 Sb., v platném znění, s použitím § 7 písm. a) téhož zákona, musí soud posoudit dané podání jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a z toho plynoucí i závěr, že rozhodnutí správního orgánu je v těchto případech účinné doručením.
Dále se soud zabýval námitkami obou stran. Zcela se ztotožnil se závěrem Rady, a to jak v otázce potvrzení, že se v daném případě jednalo o reklamu na alkohol, tak v otázce, že se v daném případě jednalo o pohádku (pořad pro děti), a že tato reklama byla přímo zaměřena na nezletilou mládež. Neakceptoval tedy tvrzení žalobce, že nešlo o propagaci alkoholu, ale o gratulaci bez výslovných přesvědčovacích prvků, jako např. výzvy ke koupi. Soud naopak potvrdil, že záběry na lahve s likéry – produkty konkrétního výrobce a nalévání do sklenic jinak než pobídku ke koupi a spotřebě vyložit nelze. Právě tak neobstál ani argument žalobce, že tato pohádka nebyla určena dětem, ale všem věkovým kategoriím. Soud rozhodl, že je-li reklama vysílána v rámci pohádky v dopoledních hodinách pracovního dne během vánočních prázdnin, kdy čas u obrazovek tráví právě nezletilí, potom je taková reklama objektivně zaměřena na nezletilé osoby, což je v rozporu s příslušným zákonem. Reklama na alkohol přitom nesmí být na nezletilce zaměřena tzv. absolutně a konkrétní způsob nerozhoduje, neboť je zákonem jmenován toliko příkladmo. Konečně soud neuznal ani námitku žalobce proti tomu, že mu před uložením pokuty nebyla žalovanou poskytnuta lhůta k nápravě. Tento institut se totiž uplatňuje pouze při sankcích dle zákona o vysílání a zákon o regulaci reklamy jej nezná.
Soud hodnotil kladně, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí se vznesenými námitkami řádně vypořádala a konstatoval plný soulad s § 47 odst. 3 správního řádu, neboť v odůvodnění byly uvedeny skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí, způsob hodnocení provedených důkazů a ostatních podkladů a konečně i úvahy, jež vedly k aplikaci konkrétního právního předpisu na danou věc. Je v něm vylíčena podstata věci, rozbor důkazů, je reagováno na návrhy účastníka řízení, jsou uvedeny závěry o tom, které skutečnosti jsou vzaty za nepochybně zjištěné a je i posouzen význam těchto skutečností po právní stránce. V podrobnostech proto soud na toto rozhodnutí odkázal. Obsahová konstrukce tohoto rozhodnutí může proto být pro Radu vhodným vodítkem i v dalších komplikovanějších případech.
Zamítnutí udělení licence
Řada rozsudků se týká odůvodnění neudělení licence konkrétnímu žadateli. Judikatura je v těchto případech nejednotná a stále nedovoluje vyvodit obecné závěry, jak demonstrují dva následující případy.
Triangl spol. s r.o. (rádio Triangl, navrhovatel) proti Radě (odpůrce), Krajského soudu v Ústí nad Labem čj.: 15 Ca 218/99 ze dne 13.6.2000
Navrhovatel se svým opravným prostředkem domáhal zrušení rozhodnutí o neudělení licence čj. Rn/28/99 ze dne 14.12.1998. Tímto rozhodnutím byla navrhovateli zamítnuta žádost o udělení licence s využitím kmitočtu 97,9 MHz v severních Čechách. Soud ve svém odůvodnění uvedl, že přezkoumal rozhodnutí správního orgánu na základě příslušných ustanovení o.s.ř. ve spojení se zákonem č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, (dále jen zákona o rtv) a rozhodl tak, že opravnému prostředku nemůže vyhovět.
Soud ve svém odůvodnění zejména uvedl následující skutečnosti:
S navrhovatelem soud souhlasí v té části vyjádření, ve které navrhovatel uvádí, že lhůta, do které má správní orgán rozhodnout je dodržena tehdy, je-li účastníkovi řízení toto rozhodnutí oznámeno. K dodržení lhůty tak nestačí pouhé vydání rozhodnutí. Uvedená skutečnost má ale význam pouze v tom případě, že s nevydáním rozhodnutí ve stanovené lhůtě zákon spojuje nějaké právní následky. S nedodržením lhůty v případě udělování licencí (90 dnů ode dne podání žádosti - §12 odst. 1 zákona o rtv) však zákon žádné následky nespojuje. Jde tedy v tomto případě jen o lhůtu pořádkovou, jejíž nesplnění není takovou vadou v řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a proto k ní soud nepřihlédl. Dále soud uvedl, že správní orgán postupoval správně v případě rozhodování o udělení licencí, když vedl samostatná správní řízení s jednotlivými účastníky řízení, i když srovnával jednotlivé projekty v rámci veřejných i neveřejných slyšení. Pokud se týkalo námitky navrhovatele o finančním zabezpečení provozování vysílání, soud se nezabýval věcnou stránkou případu. Soud konstatoval věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu a toto rozhodnutí potvrdil.
ARGENTIC, s.r.o. (navrhovatel) proti Radě (odpůrce), rozsudek Krajského soudu v Praze čj.: 44 Ca 101/2000 ze dne 5.9.2000
Navrhovatel se ve svém opravném prostředku domáhal zrušení rozhodnutí Rady č.: Rn/238/99 ze dne 1.7.1999, kterým mu byla zamítnuta žádost o udělení licence s využitím kmitočtů 90,2 MHz v lokalitě Kutná Hora a na kmitočtu 91,1 MHz v lokalitě Poděbrady. Soud rozsudkem rozhodnutí odpůrce zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Ve svém odůvodnění soud zejména uvedl, že podle ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jaké právní předpisy k rozhodování použil. Napadené rozhodnutí bylo, dle názoru soudu, v rozporu s tímto ustanovením. Odpůrce neuvedl, jak provedené důkazy hodnotil, jaký skutkový závěr z nich učinil a jaká ustanovení zákona na věc aplikoval a jak věc hodnotil po právní stránce. Pro uvedené nedostatky nelze rozhodnutí odpůrce přezkoumat a soud rozhodl ve věci ve smyslu ustanovení § 250f o.s.ř. bez jednání. Rozhodnutí odpůrce zrušil a věc vrátil k novému projednání s tím, že odpůrce vydá nové rozhodnutí, které řádně v souladu se zákonem odůvodní.
Rozhodnutí Rady č.j. Rn/238/99 ze dne 1.7.1999 bylo standardním rozhodnutím, které obsahovalo všechny náležitosti pro rozhodnutí správního orgánu, v souladu s § 47 správního řádu. Rovněž odůvodnění bylo vyhotoveno standardním způsobem, s ohledem na skutečnost, že správní orgán může rozhodovat v rámci zákonem povolené volné úvahy, jež však musí být v mezích zákona.
Správnost takovéhoto postupu potvrzuje i judikát – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j.15 Ca 218/99-18 ze dne 13.června 2000 ve věci opravného prostředku společnosti Triangl s.r.o. proti rozhodnutí Rady č.j. Rn /28/99, viz výše. Krajský soud v tomto rozsudku potvrzuje rozhodnutí Rady a v odůvodnění uvádí, „že na udělení licence není právní nárok, že jde o rozhodnutí vydané na základě správního uvážení, kde soud přezkoumává pouze, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem.“
Ze srovnání rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudku Krajského soudu v Praze je zřejmé, že nelze absolutizovat rozhodnutí jednoho soudu, neboť každý soudce rozhoduje nezávisle na předchozích rozhodnutích soudu jiného.
Tento spor byl též prvním případem, kdy si soud nevyžádal vyjádření správního orgánu k danému vyjádření. (Soud nemá, v souladu s ustanovením § 250e o.s.ř., povinnost vyzvat správní orgán k zaslání vyjádření.) Rada však přesto své vyjádření soudu zaslala. K zaslanému vyjádření však soud v odůvodnění rozsudku vůbec nepřihlédl a rozhodnutí Rady pro nepřezkoumatelnost v souladu s § 250f o.s.ř. zrušil a vrátil věc Radě k dalšímu řízení.
Soud tak nepřihlédl ani k Radou namítanému pozdnímu podání opravného prostředku.
Na základě výše uvedeného bylo ve věci rozhodnuto a bylo vydáno nové zamítavé rozhodnutí s řádným odůvodněním, které bylo doplněno o informace na základě jakých skutečností Rada v tomto licenčním řízení rozhodovala. V odůvodnění tohoto nového rozhodnutí bylo uvedeno, že licence v daném případě nebyla udělena žádnému z žadatelů, protože žádný z projektů účastníků tohoto řízení nevyhovoval kritériím Rady.
Třetím podobným sporem byl případ Kaskol s.r.o., kde Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem č.j. 38 Ca 356/98, že rozhodnutí Rady č.j. Rn/209/98/2187 o neudělení licence navrhovateli se potvrzuje. Soud konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí je dostatečné. Soud v tomto rozsudku také konstatoval prostor pro volné správní uvážení Rady při udělování licencí.
Změny udělené licence
Radio Prima, s.r.o. (Rádio Prima) (navrhovatel) proti Radě (odpůrce), rozsudek Krajského soudu v Ostravě čj.: 22 Ca 523/99 – 18 ze dne 18.10.2000
Ve svém opravném prostředku se navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí odpůrce čj. Rz/301/99 ze dne 21.9.1999. Soud rozsudkem rozhodnutí odpůrce zrušil a věc vrátil Radě k novém projednání.
Soud se zabýval především rozborem ustanovení § 14 odst. 2 zák.č. 468/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto ustanovení vyplývá, že o změně licence Rada rozhodne „podle okolností případu“, což je dle názoru soudu neurčitý pojem, který je příslušný správní orgán povinen vyložit a odůvodnit přitom, jakými úvahami se při aplikaci citovaného ustanovení řídil. Používá při tom správního uvážení, které soud přezkoumává dle ustanovení § 245 odst. 2 o.s.ř., a to pouze z hlediska dodržení zákonných mezí a hledisek. Současně se soud musí zabývat otázkou, zda závěry, k nimž správní orgán dospěl, jsou v souladu s pravidly logického uvažování a zda podklady, z nichž správní orgán vycházel, jsou dostatečné pro rozhodování ve věci.
Dle názoru soudu předmětné rozhodnutí Rady výše uvedeným skutečnostem nevyhovuje.
Soud se v této souvislosti zabýval kritériem vydaným usnesením Rady dne 1.7.1997, kterým Rada mimo jiné reagovala na novelizaci zákona o vysílání zákonem č. 135/1997 Sb. V zájmu transparentnosti rozhodování ve věci změn vlastnických vztahů ve společnostech provozovatelů s licencí tehdy stanovila kritérium 49:51, tj. požadavek zachování majority původních společníků po dobu platnosti licence. Právě personální složení společnosti a majetkové účasti v ní jsou ve smyslu § 11 zákona o vysílání jedním ze základních bodů, vyhodnocovaných v řízení o udělení licence. Pokud po jejím udělení dochází v dané společnosti k výraznějším změnám, mění se tak de facto identita provozovatele, byť zevně zůstává po formální stránce stejná. Tím se dostáváme k dalšímu ustanovení zákona o vysílání, a sice k § 10 odst. 2, podle kterého je licence nepřevoditelná, a k dalšímu účelu kritéria 49:51. Změnou majority ve společnosti, přinášející změnu rozhodujícího vlivu na licenci, by de facto k takovému převodu dojít mohlo, a Rada se proto snažila zamezit obcházení zákona. Zkoumat dále, zda a jak konkrétně ovlivní takové změny provozování vysílání dané stanice, by bylo již pouhou spekulací. Této úvaze Rady soud vytkl vysoký stupeň obecnosti a její dopad na všechny případy obdobného druhu, čili fakt, že při úvahách, zda změnu povolit, vychází z obecně stanoveného hlediska a nevyhodnocuje zvláštnosti a odlišnosti každé jednotlivé žádosti, čímž dle soudu vybočuje takové rozhodnutí z mezí a hledisek stanovených zákonem ve smyslu ustanovení § 245 odst. 2 o.s.ř. Proto soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil Radě věc k dalšímu řízení.
Rada je samozřejmě právním názorem soudu vázána. Vyhodnotila proto předmětnou žádost znovu a podrobněji ve smyslu výše uvedených výhrad. Na základě konkrétních dat v ní obsažených došla k závěru, že se jedná o změnu, znamenající převod více než 49% obchodního podílu stávajícího společníka, mění se tedy ovládání dané společnosti a nelze vyloučit riziko porušení § 10, odst. 2 zákona o vysílání, přičemž současně není zaručeno, že nový společník neovlivní charakter licence. Jak je patrno z podání navrhovatele k soudu, i on sám uznává, že Rada je povinna zkoumat, zda je změnami licence nějak dotčeno či ohroženo plnění licenčních a zákonných podmínek: Rada došla k závěru, že požadovanou změnou by tomu tak mohlo být. Již zmiňovaný zákaz převodu licence je nepochybně jednou ze zákonných podmínek. Obecné kritérium Rady lze v tomto případě uvést jako kritérium podpůrné, které přispívá k transparentnosti rozhodování. Rada z výše uvedených důvodů žádost zamítla.
Závěrem je vhodné připomenout, že zainteresovaná veřejnost se právě kritérií a pravidel pro správní uvážení Rady setrvale dožaduje a rovněž zákon o Radě jí ukládá povinnost stanovit koncepci rozvoje vysílání, do níž obecnější kritéria nepochybně patří. S ohledem na výše popsaný judikát bude Rada v budoucnu práh výraznosti zamýšlené změny vlastnictví a její možný význam a dopad na konkrétní licenci a identitu jejího provozovatele hodnotit ještě detailněji, přičemž své úvahy a podklady k nim v odůvodnění rozhodnutí náležitě rozvede a zachytí. Nelze rovněž vyloučit, že limity možných vlastnických změn budou pro futuro vyjádřeny přímo v zákoně o vysílání a provozovatelé i Rada tak budou mít vyšší stupeň právní jistoty.
Navrhovatel LOCAL TV Plus s.r.o. proti odpůrci Radě pro vysílání .
Rozsudkem č.j. 22 Ca 317/2000 rozhodl Krajský soud v Ostravě o tom, že 12 rozhodnutí Rady se zrušuje a vrací se Radě k novému projednání. Rozhodnutí se týkala zamítnutí prodloužení (změny) udělených licencí provozovatele lokálního vysílání. Předmětným rozhodnutím Rady bylo soudem vytýkáno nedostatečné odůvodnění. Odůvodnění podobných případů bude proto do budoucna třeba věnovat větší pozornost. Potvrdilo se však stanovisko Rady, že 60 denní lhůta k tzv. pozitivní fikci se staví tím, že Rada se usnese na rozhodnutí a ne až tím, že rozhodnutí je účastníkovi řízení oznámeno. Soud konstatoval, že okolnost, že na udělení licence k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání není nárok, Radu nezbavuje povinnosti opatřit si pro rozhodnutí o žádosti účastníka o změnu licence náležité podklady ve smyslu ustanovení § 32 správního řádu, tyto podklady zhodnotit a v odůvodnění rozhodnutí je uvést. Pokud odůvodnění rozhodnutí neobsahuje skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. Rada vydala nová rozhodnutí v této věci v roce 2001.
Další kapitola: III.4. NOVÉ TECHNOLOGIE A POSTUP PRACÍ NA PŘÍPRAVĚ DIGITÁLNÍHO VYSÍLÁNÍ