10.2 Internet a jeho regulace
Účelem této kapitoly je stručně upozornit na závažný problém nežádoucích obsahů a nežádoucích činností na internetu a dále na současný stav a některé jeho souvislosti. Nalezení závadných obsahů je v zásadě technicky možné (přinejmenším ve stejném rozsahu, jako lze odhalovat jinou trestnou činnost). Pokud bude politická vůle zahájit kroky k řešení této problematiky, bylo by třeba iniciovat zadání podrobnější studie, která by měla předcházet konkrétním jednáním o problematice legislativní regulace internetu, a to i v globálním měřítku.
Používání internetu je jedním z nejvýznamnějších fenomenů současné fáze vývoje lidské civilizace, nazývané informační společností. Odhaduje se, že uživatelů této "sítě sítí" bylo na konci roku 2000 celosvětově asi 414 milionů, tj. cca 6,8% světové populace; podstatnější je roční nárůst téměř i o třetinu. V České republice je internet "nedílnou součástí života" pro cca 2,4 mil. pravidelných uživatelů, přičemž nadějný růst (desítky procent ročně) se v posledním roce řádově zpomalil – údajně díky cenové politice Českého Telecomu. Významným mezníkem celosvětového vývoje možná bude datum 1.7.2001, kdy bylo v Essenu a v Müllheimu spuštěno pokusné připojení na internet přes síťový rozvod 220V.
Jako každá významná novinka přináší i internet rizika, která nelze v plnosti eliminovat. Jsou-li v evropských zemích kriminálně aktivní asi 3 % obyvatelstva, potom odhadovaný výskyt kriminálních jevů na 0,02 % stránkách (podle poslance Bundestagu E. Müllera) je nepatrný, ale přesto právě tento poslanec spoluprosadil v Německu legislativní regulaci internetu.
Zpočátku převládající fundamentalistické postoje uživatelů ("internet je prostor neomezené svobody a regulace je nadto technicky nemožná") ustupují racionálnímu přístupu a námitky padají s vývojem techniky.
Celospolečensky závažná rizika, jejichž omezení je potřebné, jsou dvojí :
Je zřejmé, že obsahy typu a) jsou ilegální již v současnosti, jejich postih je principiálně možný a legislativně mohou být potřebné spíše drobné úpravy či upřesnění; zejména je nutno eliminovat námitku, že nejde o materiální substrát typu CD, pásky či papíru. Hlavní otázkou však zřejmě je, zda je dostatečně legislativně zajištěno nalézání a praktický postih kriminálních jevů na internetu. Právě to bylo v nedávných létech předmětem normativní práce v evropských zemích s nejčastějším výsledkem zavedení specializované "internetové policie". V některých zemích se stalo trestným i samotné prohlížení webových stránek s ilegálním obsahem (Německo). Zároveň jsou přirozeně řešeny i další legislativní otázky, spojené s internetem, jako např. záležitosti autorskoprávní atp. Trestní zodpovědnost autora stránky zůstává samozřejmě nedotčena a většinou přibývá nově definovaná zodpovědnost providera (poskytovatele internetových služeb). Podobné úpravy má řada okolních evropských zemí a jejich zavádění se chápe jako účelné přesto, že se obecně uznává potřeba celoevropské nebo lépe celosvětové úpravy a tímto směrem se pracuje v EU. Na aktivní účast ČR v tomto procesu je třeba se v každém případě připravit, nejlépe právě prací na první verzi domácí úpravy.
Samostatným problémem je regulace šíření rozhlasových a televizních programů prostřednictvím internetu. Je zřejmé, že technologický rozvoj a konvergence vedou k trvalému nárůstu tohoto šíření zábavy a informací: rozsah auditoria je už dnes srovnatelný s poslechovostí malých rádií a v brzké době i se sledovaností malých televizních stanic. Nejsou zde žádné obvyklé důvody pro regulaci přístupu (kdo smí takto šířit), ale jsou platné všechny důvody k regulaci obsahu (co se nesmí takto šířit), tj. k zamezení šíření obdobných obsahů, jaké zakazuje současná mediální legislativa.
Je zřejmé, že klíčová otázka "jde o vysílání či nikoliv" je řešitelná pouze při ústupu od definic založených na technice. Tyto zastaralé definice jsou ovšem v důsledku konvergence obecně rychle opouštěny, a to i v klasické mediální legislativě včetně našeho nového zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Internet lze zcela oprávněně zahrnout mezi "jiné technické prostředky" zmíněné v §2 odst. b) zákona 231/2001, takže pokud stejný program je vysílán terestricky, je šíření rozhlasových a televizních programů prostřednictvím internetu převzatým vysíláním a situace je jasná. Přijmeme-li tuto dedukci, zůstává legislativně zcela neošetřen pouze případ, kdy je pro internet sestavován vlastní program, např. také nepodstatnou modifikací terestrického vysílání. V ostatních případech rozhlasových a televizních programů na internetu jde o převzaté vysílání, byť dikce §26 a násl. nepožaduje k takovému šíření žádné speciální oprávnění (registraci). Podstatou problému je tedy regulace obsahů vysílání, speciálně vytvářených pro internet. Podobných speciálních "internetových rádií" s částečným vizuálním doprovodem jsou v ČR možná už desítky.
Faktické uplatnění implicitních možností zákona o vysílání, zaplnění jeho legislativní mezery zmíněné výše a tím více pak postupné legislativní a zejména praktické řešení celé výše naznačené problematiky závadných obsahů na internetových stránkách v ČR je otázkou politického rozhodnutí. Pokračující nečinnost na tomto poli velmi pravděpodobně povede k tomu, že závadné obsahy budou stále častěji umisťovány ze zahraničí na české servery, ať už s vědomím našich providerů nebo hackerským způsobem. Obdoba takového vývoje s jinými oblastmi kriminality (drogy, aktivity mafií..) je zřejmá stejně jako jeho malá žádoucnost.
Další kapitola: 11 Zpráva o činnosti Rady a jejích orgánů
ZPĚT NA OBSAH
Účelem této kapitoly je stručně upozornit na závažný problém nežádoucích obsahů a nežádoucích činností na internetu a dále na současný stav a některé jeho souvislosti. Nalezení závadných obsahů je v zásadě technicky možné (přinejmenším ve stejném rozsahu, jako lze odhalovat jinou trestnou činnost). Pokud bude politická vůle zahájit kroky k řešení této problematiky, bylo by třeba iniciovat zadání podrobnější studie, která by měla předcházet konkrétním jednáním o problematice legislativní regulace internetu, a to i v globálním měřítku.
Používání internetu je jedním z nejvýznamnějších fenomenů současné fáze vývoje lidské civilizace, nazývané informační společností. Odhaduje se, že uživatelů této "sítě sítí" bylo na konci roku 2000 celosvětově asi 414 milionů, tj. cca 6,8% světové populace; podstatnější je roční nárůst téměř i o třetinu. V České republice je internet "nedílnou součástí života" pro cca 2,4 mil. pravidelných uživatelů, přičemž nadějný růst (desítky procent ročně) se v posledním roce řádově zpomalil – údajně díky cenové politice Českého Telecomu. Významným mezníkem celosvětového vývoje možná bude datum 1.7.2001, kdy bylo v Essenu a v Müllheimu spuštěno pokusné připojení na internet přes síťový rozvod 220V.
Jako každá významná novinka přináší i internet rizika, která nelze v plnosti eliminovat. Jsou-li v evropských zemích kriminálně aktivní asi 3 % obyvatelstva, potom odhadovaný výskyt kriminálních jevů na 0,02 % stránkách (podle poslance Bundestagu E. Müllera) je nepatrný, ale přesto právě tento poslanec spoluprosadil v Německu legislativní regulaci internetu.
Zpočátku převládající fundamentalistické postoje uživatelů ("internet je prostor neomezené svobody a regulace je nadto technicky nemožná") ustupují racionálnímu přístupu a námitky padají s vývojem techniky.
Celospolečensky závažná rizika, jejichž omezení je potřebné, jsou dvojí :
- ilegální obsahy (odporující stávající trestní legislativě), zejména organizování a šíření terorismu, šíření drog, dětská pornografie a pedofilie, obchod s bílým masem, organizační a komunikační prostředek teroristů a mafie, finanční kriminalita a poškozování trhu, rasismus, pomluvy jakožto trestněprávní pojem;
- škodlivé obsahy nežádoucí za jistých podmínek, ale v současnosti právně obtížně postižitelné, jako např. spekulativní registrace atraktivní internetové adresy, mystifikace ohledně autorství , poškozování autorských práva obecně vystupování jménem jiného např. za účelem poškození obchodní důvěry; sem patří i nejrůznější formy hackerství, pokud nejsou přímo kriminálním činem;
Je zřejmé, že obsahy typu a) jsou ilegální již v současnosti, jejich postih je principiálně možný a legislativně mohou být potřebné spíše drobné úpravy či upřesnění; zejména je nutno eliminovat námitku, že nejde o materiální substrát typu CD, pásky či papíru. Hlavní otázkou však zřejmě je, zda je dostatečně legislativně zajištěno nalézání a praktický postih kriminálních jevů na internetu. Právě to bylo v nedávných létech předmětem normativní práce v evropských zemích s nejčastějším výsledkem zavedení specializované "internetové policie". V některých zemích se stalo trestným i samotné prohlížení webových stránek s ilegálním obsahem (Německo). Zároveň jsou přirozeně řešeny i další legislativní otázky, spojené s internetem, jako např. záležitosti autorskoprávní atp. Trestní zodpovědnost autora stránky zůstává samozřejmě nedotčena a většinou přibývá nově definovaná zodpovědnost providera (poskytovatele internetových služeb). Podobné úpravy má řada okolních evropských zemí a jejich zavádění se chápe jako účelné přesto, že se obecně uznává potřeba celoevropské nebo lépe celosvětové úpravy a tímto směrem se pracuje v EU. Na aktivní účast ČR v tomto procesu je třeba se v každém případě připravit, nejlépe právě prací na první verzi domácí úpravy.
Samostatným problémem je regulace šíření rozhlasových a televizních programů prostřednictvím internetu. Je zřejmé, že technologický rozvoj a konvergence vedou k trvalému nárůstu tohoto šíření zábavy a informací: rozsah auditoria je už dnes srovnatelný s poslechovostí malých rádií a v brzké době i se sledovaností malých televizních stanic. Nejsou zde žádné obvyklé důvody pro regulaci přístupu (kdo smí takto šířit), ale jsou platné všechny důvody k regulaci obsahu (co se nesmí takto šířit), tj. k zamezení šíření obdobných obsahů, jaké zakazuje současná mediální legislativa.
Je zřejmé, že klíčová otázka "jde o vysílání či nikoliv" je řešitelná pouze při ústupu od definic založených na technice. Tyto zastaralé definice jsou ovšem v důsledku konvergence obecně rychle opouštěny, a to i v klasické mediální legislativě včetně našeho nového zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Internet lze zcela oprávněně zahrnout mezi "jiné technické prostředky" zmíněné v §2 odst. b) zákona 231/2001, takže pokud stejný program je vysílán terestricky, je šíření rozhlasových a televizních programů prostřednictvím internetu převzatým vysíláním a situace je jasná. Přijmeme-li tuto dedukci, zůstává legislativně zcela neošetřen pouze případ, kdy je pro internet sestavován vlastní program, např. také nepodstatnou modifikací terestrického vysílání. V ostatních případech rozhlasových a televizních programů na internetu jde o převzaté vysílání, byť dikce §26 a násl. nepožaduje k takovému šíření žádné speciální oprávnění (registraci). Podstatou problému je tedy regulace obsahů vysílání, speciálně vytvářených pro internet. Podobných speciálních "internetových rádií" s částečným vizuálním doprovodem jsou v ČR možná už desítky.
Faktické uplatnění implicitních možností zákona o vysílání, zaplnění jeho legislativní mezery zmíněné výše a tím více pak postupné legislativní a zejména praktické řešení celé výše naznačené problematiky závadných obsahů na internetových stránkách v ČR je otázkou politického rozhodnutí. Pokračující nečinnost na tomto poli velmi pravděpodobně povede k tomu, že závadné obsahy budou stále častěji umisťovány ze zahraničí na české servery, ať už s vědomím našich providerů nebo hackerským způsobem. Obdoba takového vývoje s jinými oblastmi kriminality (drogy, aktivity mafií..) je zřejmá stejně jako jeho malá žádoucnost.
Další kapitola: 11 Zpráva o činnosti Rady a jejích orgánů ZPĚT NA OBSAH