4.2 Judikatura
Soudní přezkoumávání rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
Ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy (§ 244 odst. 1 o.s.ř.), dále přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy, jakož i orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (odst. 2). Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) je správním úřadem, který vykonává ve stanoveném rozsahu státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Rada rozhoduje podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, (dále jen „zákon o vysílání“), případně podle zákona č.40/1995 Sb., o regulaci reklamy ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o reklamě“). Proti rozhodnutím Rady podle zákona o vysílání, kterým se zamítá žádost o udělení licence, rozhodnutí o změně licence rozhodnutí o odmítnutí registrace, rozhodnutí o zrušení registrace a rozhodnutí o uložení pokuty, je možno podat opravný prostředek k soudu. Soud postupuje podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§ 250 l a následujících). Pokud účastník řízení podá opravný prostředek proti jinému rozhodnutí Rady, než je shora uvedeno, soud jej usnesením odmítne. Soud přezkoumává zákonnost správního rozhodnutí, nerozhoduje ve věci samé. Soud není správním orgánem a nemůže takový orgán nahrazovat. . Opravný prostředek není přípustný proti rozhodnutí Rady, jímž se udělují licence k vysílání (§ 18 zákona o vysílání) nebo kterým Rada provádí registraci převzatého vysílání (§ 26 cit. zák.).
V prvních letech působnosti Rady byl soudních sporů poměrně málo. V posledních letech došlo k výraznému nárůstu případů soudního přezkoumávání rozhodnutí Rady. Je to způsobeno jednak obecným nárůstem agendy Rady, tedy zvýšením počtu vydaných rozhodnutí ve správním řízení a dále i tím, že provozovatelé vysílání - účastníci správního řízení - si nalezli některé mezery v právní úpravě a naučili se jich využívat.
Rozsudek soudu zní na potvrzení nebo na zrušení rozhodnutí Rady (kasační princip). Teoreticky je možno si představit, že by soud rozhodnutí částečně potvrdil a částečně zrušil, pouze však v tom případě, že by Rada rozhodla v jednom rozhodnutí o několika různých případech. Rada je při zrušení rozhodnutí vázána právním názorem soudu (pro upřesnění je třeba dodat, že Rada je vázána pouze právním názorem soudu, který byl rozhodující pro výrok soudního rozhodnutí a nikoliv právním názorem vysloveným soudem např. mimochodem.) Jako u každého kolektivního orgánu je zde však ten teoretický problém, že rozhodnutím soudu je vázán orgán jako takový, ale nikoliv jeho jednotliví členové.
Jiná situace nastává, když Rada rozhoduje podle zákona o reklamě. Proti takovému rozhodnutí Rady zákon opravný prostředek nepřipouští a řízení je tedy prakticky jednostupňové. Rozhodnutí Rady je v takovém případě pravomocné již svým doručením ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 správního řádu. Proti takovému rozhodnutí je možno podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle přísl. ust. hlavy druhé, části páté, o.s.ř., která má ovšem v praxi podobné účinky jako opravný prostředek. Již se stalo, že účastník řízení podal opravný prostředek proti rozhodnutí Rady podle zákona o reklamě a soud toto podání zhodnotil jako žalobu proti rozhodnutí Rady podle hlavy druhé, části páté cit.zák. Taková vada sama o sobě nebrání tomu, aby řízení proběhlo.
Rada není ústředním orgánem státní správy a tudíž k přezkoumávání jejích rozhodnutí je příslušný krajský soud. Místní příslušnost soudu je podle poslední novely o.s.ř. (§ 246a ) dána jednotně u krajského soudu, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, jehož rozhodnutí se přezkoumává, tedy v případě Rady je to Městský soud v Praze ( podle dřívější právní úpravy byl příslušný krajský soud podle sídla navrhovatele). Tato nová situace snad přispěje k sjednocení judikatury, která v minulosti vždy zcela jednotná nebyla. Jestliže je opravný prostředek podán u soudu nepříslušného, který jej příslušnému soudu ve lhůtě nedodá, je opravný prostředek podán opožděně a soud řízení usnesením zastaví.
Soudní přezkoumávání rozhodnutí Rady je často přezkoumáváním volného uvážení. Volné uvážení se chápe jako zákonná možnost správního orgánu použít některé z více možných řešení. Soudy přitom nepřezkoumávají, zda je rozhodnutí věcně správné, ale jen je-li zákonem dovolené a zda při volné úvaze Rada nevybočila ze zákonných mezí. Soud přezkoumává, zda si správní orgán (Rada) vytvořil pro rozhodnutí dostatečné předpoklady a zda rozhodnutí je v logickém souladu s těmito předpoklady. Rozhodování Rady, zvláště při rozhodování o udělení změně a odnětí vysílacích licencí, má svá specifika. § 12 odst. 4 zákona o vysílání stanoví, že na udělení licence není právní nárok. Není tomu tedy tak jako u jiných veřejnoprávní oprávnění, udělovaných ve správním řízení, kdy po splnění zákonných podmínek je na udělení oprávnění nárok (např. řidičský průkaz, nebo živnostenský list, apod.). Vzhledem k objektivní omezenosti kapacit kmitočtového spektra není možno uspokojit všechny zájemce o licenci a Rada tedy provádí jakýsi výběr. Použití správního řádu na takové řízení je obtížné a v praxi dochází k různým potížím při odůvodňování zvláště negativních rozhodnutí Rady. Rada v takovém případech nerozhoduje v rámci správního uvážení pouze o tom, kdo splňuje podmínky pro udělení licence, ale z množství žadatelů se může přiklonit pouze k jednomu, neboť technické podmínky umožňují udělit pouze jednu licenci. Jestliže Rada udělí licenci jednomu žadateli, nemůže vyhovět dalším, byť by splňovali podmínky pro její udělení. Je tedy věcí správního uvážení Rady, komu licenci udělí. To však neznamená, že by si Rada mohla počínat při udělování licencí zcela libovolně. Zákon obsahuje kriteria, podle nichž se musí správní orgán (Rada) při svém volném uvážení řídit.
Soudy přezkoumávají, zda přijaté rozhodnutí je zákonné a to nejen z hlediska možnosti, ale i co do souladu s podklady pro takové rozhodnutí. V řízení musí být správním orgánem shromážděny dostatečné podklady, které umožňují ve věci správně rozhodnout. V zájmu toho, aby rozhodnutí správního orgánu bylo přezkoumatelné, (aby z něj byly zřejmé důvody, které správní orgán vedly k rozhodnutí uvedenému ve výroku správního aktu), správní řád v § 47 stanoví, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat uvedení skutečností, které byly podkladem rozhodnutí, jakož i úvahy, kterými byl správní orgán veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Soudní rozhodnutí doručená Radě v roce 2001 se vztahovala ještě k vysílacímu zákonu č. 468/91 Sb., resp. k zákonu č. 40/1995 Sb., a nikoliv k nové právní úpravě, dané zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Z konkrétních rozhodnutí :
Rozsudkem č.j. 38 Ca 444/99 zamítl Městský soud v Praze žalobu proti rozhodnutí, jímž Rada uložila pokutu provozovateli vysílání za to, že v pořadu pro děti odvysílal reklamu na alkoholické nápoje. Jednalo se o porušení § 4 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., o provozování reklamy, zakazujícího zaměření reklamy na nezletilé osoby, jehož se dopustil tím, že takovou reklamu zařadil do televizního vysílání. Podle odůvodnění napadnutého rozhodnutí vycházela Rada ze zjištění, že provozovatel odvysílal pohádku „Sestřička a princ ze snů“ a do tohoto pořadu zařadil reklamní spot, v němž byly propagovány produkty výrobce alkoholických nápojů. Rada tuto skutečnost hodnotila jako reklamu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona o reklamě – přesvědčovací proces, kterým jsou hledáni uživatelé zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot prostřednictvím komunikačních médií. O tom svědčí nejen obsah spotu, ale i to, že byl zařazen do reklamního bloku. Uvedená reklama, jež byla nepochybně reklamou na alkoholické nápoje, byla v tomto případě zaměřena v rozporu se zákonem na nezletilé osoby, s ohledem na to, že byla zařazena do pořadu, který byl pohádkou, tedy pořadem, určeným zejména pro nezletilé diváky a navíc odvysílaným v době vánočních prázdnin v dopoledních hodinách v pracovní den, kdy jsou tyto pořady sledovány především nezletilými diváky. Rada se zabývala i vyjádřením provozovatele, že při odvysílání daného pořadu sice bylo v obraze vidět sklenici a láhev, ale šlo o přání k Novému roku a nikoliv o propagaci alkoholických nápojů. Pořad „Sestřička a princ ze snů“ nebyl prý pořadem pro děti, ale jednalo se o dílo určené všem kategoriím diváků. Posléze pak provozovatel namítl, že Rada mu neposkytla lhůtu k nápravě ve smyslu ust. § 20 odst.1 zákona o vysílání. Tuto námitku soud označil za nedůvodnou, protože toto ustanovení se týká jen případů, kdy je ukládána pokuta za porušení licenčních podmínek nebo zákona o vysílání. V daném případě však byla uložena pokuta za porušení zákona o reklamě, proto by použití ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vysílání nebylo na místě. Soud v této právní věci rozhodl, že rozhodnutí Rady bylo vydáno v souladu se zákonem a proto žalobu proti němu směřující zamítl.
Rozsudkem č.j. 38 Ca 400/2000 rozhodl Městský soud v Praze, že rozhodnutí Rady č.j. Rpo/50/99, kterým se provozovateli ukládá pokuta ve výši 450.000,- Kč za překročení časového limitu reklamy se potvrzuje.
Městský soud v Praze z podnětu podaného opravného prostředku tedy přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí Rady a dospěl k závěru, že opravný prostředek není opodstatněný.
Napadeným rozhodnutím Rada uložila pokutu provozovateli televizního vysílání za porušení § 7, odst. 1 zák. č. 468/1991 Sb. Rada z analýzy kontrolního monitoringu vysílání provozovatele televizního vysílání zjistila, že navrhovatel překročil dne 21. 5. 1999 na jednom ze svých vysílacích okruhů časový limit pro vysílání reklamy o 10 % a dne 10. 5. 1999 na druhém ze svých vysílacích okruhů překročil časový limit pro vysílání teleshoppingu o 63,88 %.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas opravný prostředek s jedinou námitkou, že reklama a teleshopping představují dva zcela odlišné pojmy, které je nutno diferencovat a nelze je vzájemně slučovat, a proto ani nelze slučovat časové limity pro reklamu teleshopping zakotvené v ustanovení § 7, odst. 1. zák. č. 468/1991 Sb. Z toho pak dovodil, že dne 10. 5. 1999 k předkročení časových limitů nemohlo dojít.
Rada při svém rozhodování a poté v písemném vyjádření k opravnému prostředku vycházela z právního názoru, že reklama podle zákona č. 468/1991 Sb. zahrnuje i teleshopping, který je součástí pojmu reklama a tyto pojmy tedy nelze oddělovat. Z toho potom Rada dovodila, že časový limit pro reklamu v sobě zahrnuje i teleshopping.
Městský soud se ztotožnil s tímto výkladem ustanovení § 7, odst. 1 zák. č. 468/1991 Sb., který zaujala Rada a její rozhodnutí potvrdil.
Rozsudkem 29 Ca 439/99 rozhodl Krajský soud v Brně, že rozhodnutí Rady č. j. Rgzr/78/99/2560, kterým byla navrhovateli zrušena registrace k provozování vysílání v kabelových rozvodech, č.j. Rg/70/96, k dni 31.10. 1999, se zrušuje a věc se vrací Radě k dalšímu řízení.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k názoru, že opravný prostředek navrhovatele je důvodný.
V tomto případě bylo řízení o zrušení registrace zahájeno Radou na základě oznámení navrhovatele ze dne 4.8.1999, kde navrhovatel uvádí, že v souladu se smlouvou s abonenty ukončí dodávku signálu v lokalitě Mutěnice ke dni 31.10. 1999. Rada k tomuto oznámení přistoupila jako k žádosti o zrušení registrace v lokalitě Mutěnice ke dni 31.10. 1999 dle ust. § 17, odst. 7 zák. č. 468/1991 Sb., podle něhož Rada registraci zruší, jestliže o to provozovatel registrace požádá.
Toto rozhodnutí navrhovatel napadl opravným prostředkem, kterým se domáhal jeho zrušení, protože Radou zmiňované podání ze dne 4.8.1999 bylo pouze reakcí na žádost Rady o objasnění situace televizního kabelového rozvodu pro obec Mutěnice.
Podstatou sporu tedy bylo posouzení, zda podání navrhovatele ze dne 4.8. 1999 bylo možné vyložit jako žádost o zrušení registrace k provozování televizního kabelového rozvodu Mutěnice. Dále se soud zabýval i procesními aspekty tohoto sporu, neboť i v tomto směru byly navrhovatelem podány v opravném prostředku námitky. V případě těchto (procesních) námitek soud seznal, že tyto námitky navrhovatele nejsou akceptovatelné.
Co se týká posouzení, zda podání navrhovatele ze dne 4.8.1999 bylo možné po obsahové stránce vyložit jako žádost o zrušení registrace televizního kabelového rozvodu, dospěl soud k názoru, že tomu tak není. Rada mohla, dle názoru soudu, pouze dovodit, že jí navrhovatel oznamuje, že nedodrží jednu z podmínek registrace (ust. § 16 odst. 2 písm. c) zák. č. 468/1991 Sb., tedy podmínku časového a územního rozsahu vysílání. Takové oznámení nemohlo být v žádném případě interpretováno jako žádost navrhovatele o zrušení registrace v odpovídajícím rozsahu. Nejednalo se tedy v daném případě o žádost navrhovatele ve smyslu ust. § 17, odst. 7, věty druhé, zák. č. 468/1991 Sb., a k zahájení žádného správního řízení tímto podáním proto nemohlo dojít.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí z hlediska zákona neobstojí, soud je svým rozsudkem zrušil.
Rozsudkem č.j. 38 Ca 123/2001 rozhodl Městský soud v Praze, že rozhodnutí Rady č.j. Rpo/66/00, kterým byla provozovateli uložena pokuta za neohlášení změn uvedených v přihlášce k registraci se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Rada na základě analýzy navrhovatelova vysílání ze dne 29.11. a 5.12.1999 zjistila, že navrhovatel zařadil do vysílání neregistrované televizní kanály a neregistrované rádiové vysílání, aniž by Radu předem požádal o souhlas s touto změnou v údajích o registraci. Konkrétně se jednalo o programy Max 1, Supermax, Galaxie a kanál Venus. Vysílání videotextu bylo ve zvuku doprovázeno vysíláním Rádia Evropa – Morava, které rovněž neměl zaregistrováno. Navrhovatel tím opětovně porušil ustanovení § 17, odst. 6 zák. č. 468/1991 Sb.
Rada navrhovatele vyzvala k vyjádření a to dne 18.4.2000. Navrhovatel dne 10.8.2000 zaslal Radě sdělení, ve kterém uvádí, že z jeho strany se nejednalo o úmyslné porušení zákona, které bylo zapříčiněno časovým tlakem. Rada udělila navrhovateli pokutu ve výši 100.000,-.Soud seznal, že k porušení ustanovení § 17, odst. 6, zák. č. 468/1991 Sb., navrhovatelem došlo. Dále v odůvodnění rozsudku uvádí, že Rada, jako správní orgán, je povinna podle ust. § 32, odst. 1 správního řádu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit podklady pro rozhodnutí. Rada si, dle názoru soudu, neopatřila v rámci správního řízení dostatek podkladů pro posouzení toho, v jaké výši bude přiměřené pokutu uložit. Soud přihlédl k námitce navrhovatele, že kanál Venus byl vysílán s podmíněným přístupem, když jedním z hledisek při určování výše pokuty byla i okolnost, že mohlo dojít k ohrožení psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Tyto skutečnosti nebyly Radě v době vydání rozhodnutí známy a nebyly uvedeny ve vyjádření navrhovatele ze dne 10.8.2000, avšak je třeba vycházet z toho, že je na správním orgánu, aby zajistil, že rozhodnutí bude vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Tuto skutečnost tedy správní orgán nezjišťoval a tedy ani nehodnotil při úvaze o výši pokuty. Přitom se jedná o jednu z rozhodných zkušeností, které musí Rada při rozhodování o výši uložené pokuty zohlednit.
Městský soud v Praze přezkoumal na základě podaného opravného prostředku napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení.
V daném případě řízení o uložení pokuty bylo zahájeno a rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti zákona č. 468/1991 Sb., který byl poté zrušen zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tímto zákonem (č. 231/2001 Sb.,) byl doplněn i občanský soudní řád tak, že podle § 9 odst. 2 písm.j) o.s.ř. v řízení proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání podle zvláštního zákona rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně. Z tohoto znění zákona soud vyvodil, že proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku je možno podat odvolání v tomto případě k vrchnímu soudu. Tento názor není nesporný a řada odborníků se domnívá, že nové znění zákona neznamená změnu v jednoinstančním přezkoumávání správních rozhodnutí soudy. Rada podala v této věci odvolání a očekává, jak příslušný vrchní soud rozhodne.
Další kapitola: 4.3 Přehled vydaných upozornění
ZPĚT NA OBSAH
Soudní přezkoumávání rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
Ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy (§ 244 odst. 1 o.s.ř.), dále přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy, jakož i orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (odst. 2). Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) je správním úřadem, který vykonává ve stanoveném rozsahu státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Rada rozhoduje podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, (dále jen „zákon o vysílání“), případně podle zákona č.40/1995 Sb., o regulaci reklamy ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o reklamě“). Proti rozhodnutím Rady podle zákona o vysílání, kterým se zamítá žádost o udělení licence, rozhodnutí o změně licence rozhodnutí o odmítnutí registrace, rozhodnutí o zrušení registrace a rozhodnutí o uložení pokuty, je možno podat opravný prostředek k soudu. Soud postupuje podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§ 250 l a následujících). Pokud účastník řízení podá opravný prostředek proti jinému rozhodnutí Rady, než je shora uvedeno, soud jej usnesením odmítne. Soud přezkoumává zákonnost správního rozhodnutí, nerozhoduje ve věci samé. Soud není správním orgánem a nemůže takový orgán nahrazovat. . Opravný prostředek není přípustný proti rozhodnutí Rady, jímž se udělují licence k vysílání (§ 18 zákona o vysílání) nebo kterým Rada provádí registraci převzatého vysílání (§ 26 cit. zák.).
V prvních letech působnosti Rady byl soudních sporů poměrně málo. V posledních letech došlo k výraznému nárůstu případů soudního přezkoumávání rozhodnutí Rady. Je to způsobeno jednak obecným nárůstem agendy Rady, tedy zvýšením počtu vydaných rozhodnutí ve správním řízení a dále i tím, že provozovatelé vysílání - účastníci správního řízení - si nalezli některé mezery v právní úpravě a naučili se jich využívat.
Rozsudek soudu zní na potvrzení nebo na zrušení rozhodnutí Rady (kasační princip). Teoreticky je možno si představit, že by soud rozhodnutí částečně potvrdil a částečně zrušil, pouze však v tom případě, že by Rada rozhodla v jednom rozhodnutí o několika různých případech. Rada je při zrušení rozhodnutí vázána právním názorem soudu (pro upřesnění je třeba dodat, že Rada je vázána pouze právním názorem soudu, který byl rozhodující pro výrok soudního rozhodnutí a nikoliv právním názorem vysloveným soudem např. mimochodem.) Jako u každého kolektivního orgánu je zde však ten teoretický problém, že rozhodnutím soudu je vázán orgán jako takový, ale nikoliv jeho jednotliví členové.
Jiná situace nastává, když Rada rozhoduje podle zákona o reklamě. Proti takovému rozhodnutí Rady zákon opravný prostředek nepřipouští a řízení je tedy prakticky jednostupňové. Rozhodnutí Rady je v takovém případě pravomocné již svým doručením ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 správního řádu. Proti takovému rozhodnutí je možno podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle přísl. ust. hlavy druhé, části páté, o.s.ř., která má ovšem v praxi podobné účinky jako opravný prostředek. Již se stalo, že účastník řízení podal opravný prostředek proti rozhodnutí Rady podle zákona o reklamě a soud toto podání zhodnotil jako žalobu proti rozhodnutí Rady podle hlavy druhé, části páté cit.zák. Taková vada sama o sobě nebrání tomu, aby řízení proběhlo.
Rada není ústředním orgánem státní správy a tudíž k přezkoumávání jejích rozhodnutí je příslušný krajský soud. Místní příslušnost soudu je podle poslední novely o.s.ř. (§ 246a ) dána jednotně u krajského soudu, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, jehož rozhodnutí se přezkoumává, tedy v případě Rady je to Městský soud v Praze ( podle dřívější právní úpravy byl příslušný krajský soud podle sídla navrhovatele). Tato nová situace snad přispěje k sjednocení judikatury, která v minulosti vždy zcela jednotná nebyla. Jestliže je opravný prostředek podán u soudu nepříslušného, který jej příslušnému soudu ve lhůtě nedodá, je opravný prostředek podán opožděně a soud řízení usnesením zastaví.
Soudní přezkoumávání rozhodnutí Rady je často přezkoumáváním volného uvážení. Volné uvážení se chápe jako zákonná možnost správního orgánu použít některé z více možných řešení. Soudy přitom nepřezkoumávají, zda je rozhodnutí věcně správné, ale jen je-li zákonem dovolené a zda při volné úvaze Rada nevybočila ze zákonných mezí. Soud přezkoumává, zda si správní orgán (Rada) vytvořil pro rozhodnutí dostatečné předpoklady a zda rozhodnutí je v logickém souladu s těmito předpoklady. Rozhodování Rady, zvláště při rozhodování o udělení změně a odnětí vysílacích licencí, má svá specifika. § 12 odst. 4 zákona o vysílání stanoví, že na udělení licence není právní nárok. Není tomu tedy tak jako u jiných veřejnoprávní oprávnění, udělovaných ve správním řízení, kdy po splnění zákonných podmínek je na udělení oprávnění nárok (např. řidičský průkaz, nebo živnostenský list, apod.). Vzhledem k objektivní omezenosti kapacit kmitočtového spektra není možno uspokojit všechny zájemce o licenci a Rada tedy provádí jakýsi výběr. Použití správního řádu na takové řízení je obtížné a v praxi dochází k různým potížím při odůvodňování zvláště negativních rozhodnutí Rady. Rada v takovém případech nerozhoduje v rámci správního uvážení pouze o tom, kdo splňuje podmínky pro udělení licence, ale z množství žadatelů se může přiklonit pouze k jednomu, neboť technické podmínky umožňují udělit pouze jednu licenci. Jestliže Rada udělí licenci jednomu žadateli, nemůže vyhovět dalším, byť by splňovali podmínky pro její udělení. Je tedy věcí správního uvážení Rady, komu licenci udělí. To však neznamená, že by si Rada mohla počínat při udělování licencí zcela libovolně. Zákon obsahuje kriteria, podle nichž se musí správní orgán (Rada) při svém volném uvážení řídit.
Soudy přezkoumávají, zda přijaté rozhodnutí je zákonné a to nejen z hlediska možnosti, ale i co do souladu s podklady pro takové rozhodnutí. V řízení musí být správním orgánem shromážděny dostatečné podklady, které umožňují ve věci správně rozhodnout. V zájmu toho, aby rozhodnutí správního orgánu bylo přezkoumatelné, (aby z něj byly zřejmé důvody, které správní orgán vedly k rozhodnutí uvedenému ve výroku správního aktu), správní řád v § 47 stanoví, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat uvedení skutečností, které byly podkladem rozhodnutí, jakož i úvahy, kterými byl správní orgán veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Soudní rozhodnutí doručená Radě v roce 2001 se vztahovala ještě k vysílacímu zákonu č. 468/91 Sb., resp. k zákonu č. 40/1995 Sb., a nikoliv k nové právní úpravě, dané zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Z konkrétních rozhodnutí :
Rozsudkem č.j. 38 Ca 444/99 zamítl Městský soud v Praze žalobu proti rozhodnutí, jímž Rada uložila pokutu provozovateli vysílání za to, že v pořadu pro děti odvysílal reklamu na alkoholické nápoje. Jednalo se o porušení § 4 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., o provozování reklamy, zakazujícího zaměření reklamy na nezletilé osoby, jehož se dopustil tím, že takovou reklamu zařadil do televizního vysílání. Podle odůvodnění napadnutého rozhodnutí vycházela Rada ze zjištění, že provozovatel odvysílal pohádku „Sestřička a princ ze snů“ a do tohoto pořadu zařadil reklamní spot, v němž byly propagovány produkty výrobce alkoholických nápojů. Rada tuto skutečnost hodnotila jako reklamu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona o reklamě – přesvědčovací proces, kterým jsou hledáni uživatelé zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot prostřednictvím komunikačních médií. O tom svědčí nejen obsah spotu, ale i to, že byl zařazen do reklamního bloku. Uvedená reklama, jež byla nepochybně reklamou na alkoholické nápoje, byla v tomto případě zaměřena v rozporu se zákonem na nezletilé osoby, s ohledem na to, že byla zařazena do pořadu, který byl pohádkou, tedy pořadem, určeným zejména pro nezletilé diváky a navíc odvysílaným v době vánočních prázdnin v dopoledních hodinách v pracovní den, kdy jsou tyto pořady sledovány především nezletilými diváky. Rada se zabývala i vyjádřením provozovatele, že při odvysílání daného pořadu sice bylo v obraze vidět sklenici a láhev, ale šlo o přání k Novému roku a nikoliv o propagaci alkoholických nápojů. Pořad „Sestřička a princ ze snů“ nebyl prý pořadem pro děti, ale jednalo se o dílo určené všem kategoriím diváků. Posléze pak provozovatel namítl, že Rada mu neposkytla lhůtu k nápravě ve smyslu ust. § 20 odst.1 zákona o vysílání. Tuto námitku soud označil za nedůvodnou, protože toto ustanovení se týká jen případů, kdy je ukládána pokuta za porušení licenčních podmínek nebo zákona o vysílání. V daném případě však byla uložena pokuta za porušení zákona o reklamě, proto by použití ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vysílání nebylo na místě. Soud v této právní věci rozhodl, že rozhodnutí Rady bylo vydáno v souladu se zákonem a proto žalobu proti němu směřující zamítl.
Rozsudkem č.j. 38 Ca 400/2000 rozhodl Městský soud v Praze, že rozhodnutí Rady č.j. Rpo/50/99, kterým se provozovateli ukládá pokuta ve výši 450.000,- Kč za překročení časového limitu reklamy se potvrzuje.
Městský soud v Praze z podnětu podaného opravného prostředku tedy přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí Rady a dospěl k závěru, že opravný prostředek není opodstatněný.
Napadeným rozhodnutím Rada uložila pokutu provozovateli televizního vysílání za porušení § 7, odst. 1 zák. č. 468/1991 Sb. Rada z analýzy kontrolního monitoringu vysílání provozovatele televizního vysílání zjistila, že navrhovatel překročil dne 21. 5. 1999 na jednom ze svých vysílacích okruhů časový limit pro vysílání reklamy o 10 % a dne 10. 5. 1999 na druhém ze svých vysílacích okruhů překročil časový limit pro vysílání teleshoppingu o 63,88 %.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas opravný prostředek s jedinou námitkou, že reklama a teleshopping představují dva zcela odlišné pojmy, které je nutno diferencovat a nelze je vzájemně slučovat, a proto ani nelze slučovat časové limity pro reklamu teleshopping zakotvené v ustanovení § 7, odst. 1. zák. č. 468/1991 Sb. Z toho pak dovodil, že dne 10. 5. 1999 k předkročení časových limitů nemohlo dojít.
Rada při svém rozhodování a poté v písemném vyjádření k opravnému prostředku vycházela z právního názoru, že reklama podle zákona č. 468/1991 Sb. zahrnuje i teleshopping, který je součástí pojmu reklama a tyto pojmy tedy nelze oddělovat. Z toho potom Rada dovodila, že časový limit pro reklamu v sobě zahrnuje i teleshopping.
Městský soud se ztotožnil s tímto výkladem ustanovení § 7, odst. 1 zák. č. 468/1991 Sb., který zaujala Rada a její rozhodnutí potvrdil.
Rozsudkem 29 Ca 439/99 rozhodl Krajský soud v Brně, že rozhodnutí Rady č. j. Rgzr/78/99/2560, kterým byla navrhovateli zrušena registrace k provozování vysílání v kabelových rozvodech, č.j. Rg/70/96, k dni 31.10. 1999, se zrušuje a věc se vrací Radě k dalšímu řízení.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k názoru, že opravný prostředek navrhovatele je důvodný.
V tomto případě bylo řízení o zrušení registrace zahájeno Radou na základě oznámení navrhovatele ze dne 4.8.1999, kde navrhovatel uvádí, že v souladu se smlouvou s abonenty ukončí dodávku signálu v lokalitě Mutěnice ke dni 31.10. 1999. Rada k tomuto oznámení přistoupila jako k žádosti o zrušení registrace v lokalitě Mutěnice ke dni 31.10. 1999 dle ust. § 17, odst. 7 zák. č. 468/1991 Sb., podle něhož Rada registraci zruší, jestliže o to provozovatel registrace požádá.
Toto rozhodnutí navrhovatel napadl opravným prostředkem, kterým se domáhal jeho zrušení, protože Radou zmiňované podání ze dne 4.8.1999 bylo pouze reakcí na žádost Rady o objasnění situace televizního kabelového rozvodu pro obec Mutěnice.
Podstatou sporu tedy bylo posouzení, zda podání navrhovatele ze dne 4.8. 1999 bylo možné vyložit jako žádost o zrušení registrace k provozování televizního kabelového rozvodu Mutěnice. Dále se soud zabýval i procesními aspekty tohoto sporu, neboť i v tomto směru byly navrhovatelem podány v opravném prostředku námitky. V případě těchto (procesních) námitek soud seznal, že tyto námitky navrhovatele nejsou akceptovatelné.
Co se týká posouzení, zda podání navrhovatele ze dne 4.8.1999 bylo možné po obsahové stránce vyložit jako žádost o zrušení registrace televizního kabelového rozvodu, dospěl soud k názoru, že tomu tak není. Rada mohla, dle názoru soudu, pouze dovodit, že jí navrhovatel oznamuje, že nedodrží jednu z podmínek registrace (ust. § 16 odst. 2 písm. c) zák. č. 468/1991 Sb., tedy podmínku časového a územního rozsahu vysílání. Takové oznámení nemohlo být v žádném případě interpretováno jako žádost navrhovatele o zrušení registrace v odpovídajícím rozsahu. Nejednalo se tedy v daném případě o žádost navrhovatele ve smyslu ust. § 17, odst. 7, věty druhé, zák. č. 468/1991 Sb., a k zahájení žádného správního řízení tímto podáním proto nemohlo dojít.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí z hlediska zákona neobstojí, soud je svým rozsudkem zrušil.
Rozsudkem č.j. 38 Ca 123/2001 rozhodl Městský soud v Praze, že rozhodnutí Rady č.j. Rpo/66/00, kterým byla provozovateli uložena pokuta za neohlášení změn uvedených v přihlášce k registraci se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Rada na základě analýzy navrhovatelova vysílání ze dne 29.11. a 5.12.1999 zjistila, že navrhovatel zařadil do vysílání neregistrované televizní kanály a neregistrované rádiové vysílání, aniž by Radu předem požádal o souhlas s touto změnou v údajích o registraci. Konkrétně se jednalo o programy Max 1, Supermax, Galaxie a kanál Venus. Vysílání videotextu bylo ve zvuku doprovázeno vysíláním Rádia Evropa – Morava, které rovněž neměl zaregistrováno. Navrhovatel tím opětovně porušil ustanovení § 17, odst. 6 zák. č. 468/1991 Sb.
Rada navrhovatele vyzvala k vyjádření a to dne 18.4.2000. Navrhovatel dne 10.8.2000 zaslal Radě sdělení, ve kterém uvádí, že z jeho strany se nejednalo o úmyslné porušení zákona, které bylo zapříčiněno časovým tlakem. Rada udělila navrhovateli pokutu ve výši 100.000,-.Soud seznal, že k porušení ustanovení § 17, odst. 6, zák. č. 468/1991 Sb., navrhovatelem došlo. Dále v odůvodnění rozsudku uvádí, že Rada, jako správní orgán, je povinna podle ust. § 32, odst. 1 správního řádu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit podklady pro rozhodnutí. Rada si, dle názoru soudu, neopatřila v rámci správního řízení dostatek podkladů pro posouzení toho, v jaké výši bude přiměřené pokutu uložit. Soud přihlédl k námitce navrhovatele, že kanál Venus byl vysílán s podmíněným přístupem, když jedním z hledisek při určování výše pokuty byla i okolnost, že mohlo dojít k ohrožení psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Tyto skutečnosti nebyly Radě v době vydání rozhodnutí známy a nebyly uvedeny ve vyjádření navrhovatele ze dne 10.8.2000, avšak je třeba vycházet z toho, že je na správním orgánu, aby zajistil, že rozhodnutí bude vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Tuto skutečnost tedy správní orgán nezjišťoval a tedy ani nehodnotil při úvaze o výši pokuty. Přitom se jedná o jednu z rozhodných zkušeností, které musí Rada při rozhodování o výši uložené pokuty zohlednit.
Městský soud v Praze přezkoumal na základě podaného opravného prostředku napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení.
V daném případě řízení o uložení pokuty bylo zahájeno a rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti zákona č. 468/1991 Sb., který byl poté zrušen zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tímto zákonem (č. 231/2001 Sb.,) byl doplněn i občanský soudní řád tak, že podle § 9 odst. 2 písm.j) o.s.ř. v řízení proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání podle zvláštního zákona rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně. Z tohoto znění zákona soud vyvodil, že proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku je možno podat odvolání v tomto případě k vrchnímu soudu. Tento názor není nesporný a řada odborníků se domnívá, že nové znění zákona neznamená změnu v jednoinstančním přezkoumávání správních rozhodnutí soudy. Rada podala v této věci odvolání a očekává, jak příslušný vrchní soud rozhodne.
Další kapitola: 4.3 Přehled vydaných upozornění ZPĚT NA OBSAH