logo




4.2 Judikatura
Soudní přezkoumávání rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

Ve správním soudnictví přezkoumávaly soudy v roce 2002 na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy (§ 244 odst. 1 o.s.ř.), dále přezkoumávaly zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy, jakož i orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřoval rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) je správním úřadem, který vykonává ve stanoveném rozsahu státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Rada rozhoduje podle zákona č. 231/2001 Sb., případně podle zákona č.40/1995 Sb., o regulaci reklamy ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o reklamě“). Proti rozhodnutím Rady podle zákona o vysílání, kterým se zamítá žádost o udělení licence, rozhodnutí o změně licence rozhodnutí o odmítnutí registrace, rozhodnutí o zrušení registrace a rozhodnutí o uložení pokuty, je možno podat opravný prostředek k soudu. Upozornění na porušení zákona se stanovením lhůty k nápravě, které se vydává jakožto rozhodnutí předběžné povahy, nepodléhá však samostatnému přezkoumání soudem, neboť samo o sobě nepředstavuje změnu v postavení žalobce; případný závěr soudu o jeho nezákonnosti padá tudíž v úvahu až zároveň s meritorním rozhodnutím.

Soud postupoval v  r. 2002 podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§ 250 l a následujících). Opravný prostředek není přípustný proti rozhodnutí Rady, jímž se udělují licence k vysílání (§ 18 zákona o vysílání) nebo kterým Rada provádí registraci převzatého vysílání (§ 26 cit. zák.). Od 1.1.2003 se mění přezkoumávání správních rozhodnutí v souladu se zákonem č. 150/2002 Sb., (soudní řád správní). Proti rozhodnutím Rady, jakožto orgánu dozoru podle zákona o reklamě, zavedl zákon č. 138/2002 Sb., kterým se mění zákon o reklamě, možnost podat opravný prostředek k soudu, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí.

Průtahy v soudním řízení při přezkoumávání rozhodnutí Rady

Průtahy v rozhodování soudů představují závažný problém, jehož řešení je mimo pravomoci Rady. Při přezkoumávání rozhodnutí Rady ve správním soudnictví dochází k průtahům, které závažně komplikují činnost Rady. V současné době trvá řízení u soudů ohledně opravných prostředků proti rozhodnutím Rady v běžných případech zpravidla nejméně jeden rok. O průtazích v  rozhodování soudů vypovídá samostatná kapitola, věnovaná popisu některých případů. Je zřejmé, že některé spory byly ukončeny až po třech letech. V případě rozhodnutí Rady o zamítnutí žádosti o licenci, je možné podat opravný prostředek, přičemž soud má rozhodnout ve lhůtě do 60 dnů (§ 19 zákona o vysílání). Z přehledu je zřejmé, že tato lhůta nebyla v několika případech dodržena, např. do dnešního dne nebylo rozhodnuto ve věci navrhovatele WebVALC o opravném prostředku proti rozhodnutí č.j. Ru/71/02 ze dne 19.3.2002 – neudělení licence a návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí pro společnost, jíž byla licence udělena. Návrh byl podán 16. 7. 2002, řízení je vedeno u Městského soudu v Praze a do dnešního dne nebylo ukončeno. Rovněž u rozhodnutí Rady o odnětí licence je lhůta pro soudní přezkoumání 60 dnů. V roce 2002 byl jeden takový případ (viz níže uvedený případ Galaxie). V tomto případě byla 60 denní lhůta překročena jen o několik dnů. Průtahy v rozhodování soudů působí, že např. u ukládání pokut uplyne zákonná lhůta pro uložení pokuty a pokutu již pak nelze uložit. U licenčního řízení působí průtahy nedostatek právní jistoty na straně toho, komu Rada licenci udělila a který již začal vysílat a vynaložil na zahájení vysílání značné prostředky. Při změně rozhodnutí a následném udělení licence jinému subjektu   přichází v úvahu uplatňování nároků na náhrady škody vůči státu ze strany tohoto provozovatele.

Rada na průtahy v soudním přezkumu jejich rozhodnutí upozornila cestou zákonných postupů odpovědné soudní funkcionáře.

Z konkrétních rozhodnutí:

Proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí Rady není přípustné odvolání.

Usnesením č. 6 A 24/2002 ze dne 26. 2. 2002 Vrchní soud v Praze zastavil řízení z důvodu nepřípustnosti odvolání a poučení uvedené v rozhodnutí Městského soudu označil za mylné. Z toho důvodu nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 38 Ca 123/2001-2 ze dne 22. 11. 2001, který věc vrátil Radě k opětovnému řešení. V tomto případě se jedná o řízení zahájené z podnětu Rady z  důvodu neohlášení změn údajů uvedených v přihlášce k registraci, tedy porušením § 17 odst. 6 zákona č. 468/1991 Sb., v platném znění. Rada za toto jednání uložila provozovateli pokutu ve výši 100.000,-Kč. Navrhovatel podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, o němž Městský soud v Praze rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dle názoru soudu došlo k porušení správního řádu, a to tím, že si Rada neopatřila dostatek podkladů pro posouzení toho, v jaké výši bude přiměřené pokutu uložit. S odkazem na shora uvedené soud za použití §250q odst. 2 o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu se v souladu s poučením Městského soudu v Praze odvolala Rada k Vrchnímu soudu v Praze; zpochybňuje v něm důvody, které vedly soud ke zrušení jí vydaného rozhodnutí, a dovozuje, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Vrchní soud v Praze řízení o opravném prostředku zastavil z důvodu nepřípustnosti odvolání. Z rozsudku Městského soudu v Praze se podává, že přípustnost odvolání je dovozena z toho, že zákon č. 213/2001 Sb., který nahradil zákon č. 468/1991 Sb., za jehož účinnosti bylo zahájeno řízení o uložení pokuty a vydáno napadené správní rozhodnutí, novelizoval mimo jiné §9 odst. 2 písm. j) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení v řízení proti rozhodnutí Rady rozhodují krajské soudy jako „soudy prvního stupně“. O odvolání nelze věcně rozhodnout, protože není přípustné; nic na tom nemění mylné poučení, jehož se účastníkům v rozsudku Městského soudu v Praze dostalo. V řízení o opravných prostředcích proti rozhodntím správních orgánů je odvolání proti rozhodnutí soudu obecně vyloučeno, k prolomení této zákonné zásady je třeba výslovného příkazu zákonodárce. K takovému příkazu však došlo jen v případě ve věcech důchodového zabezpečení a důchodového pojištění. Ve věcech, které nejsou věcmi důchodového pojištění nebo důchodového zabezpečení, nelze tedy proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu podat odvolání ani jiné opravné prostředky, které jsou jinak v řízení nalézacím připuštěny. Na přednosti speciální úpravy (lex specialis derogat legi generali) správního soudnictví nic nemění legislativně vadné a nadbytečné doplnění obecného ustanovení § 9 odst. 2 o písmeno j) o.s.ř., provedené zákonem č. 231/2001 Sb. Zmíněné ustanovení jen zdánlivě založilo pro řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí Rady příslušnost krajských soudů v § 9, upravujícím věcnou příslušnost soudů v řízení nalézacím; tato příslušnost je dána, i kdyby ustanovení § 9 vůbec doplněno nebylo. Pravidla pro vymezení věcné příslušnosti soudů ve správním soudnictví občanský soudní řád, jak uvedeno, upravuje ve speciální části páté a vložené ustanovení nestanoví nic jiného, než co již plyne ze speciálního ustanovení § 246 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost odvolání proti rozhodnutí soudu, který rozhodl ve věci správního soudnictví o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, by bylo možno založit nikoli prohlášením krajského soudu za „soud prvního stupně“, ale jen tak, že by ustanovení § 250s bylo explicitně novelizováno a dosavadní průlom by byl rozšířen také o věci, kde byl podán opravný prostředek proti rozhodnutí Rady. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání svěřuje rozhodování ve věcech jím upravených Radě a toto rozhodování podrobuje soudní kontrole ve správním soudnictví; proti rozhodnutí o udělení pokuty a dalšímu okruhu rozhodnutí vymezených v § 66 citovaného zákona výslovně zakládá přípustnost opravného prostředku bez dalšího, a tedy podle části páté hlavy třetí o.s.ř.; tím je dána i nepřípustnostopravných prostředků proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví. Pokud tedy městský soud účastníky řízení poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí odvolání k vrchnímu soudu, je takové poučení nesprávné, neboť nemá zákonnou oporu. Chybějící funkční příslušnost jakéhokoli soudu k projednání určité věci, která jinak do pravomoci soudů spadá, představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení; proto Vrchní soud řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. (§ 246c o.s.ř.) zastavil.

Rozhodnutí Rady, kterým je provozovatel upozorněn na porušování zákona ve smyslu § 59 zákona č. 231/2001 Sb.,, nelze samo o sobě úspěšně napadnout žalobou ( lze tak učinit pouze v souvislosti s event. následným rozhodnutím o pokutě).

Usnesením č. 28 Ca 201/2002 ze dne 30. 10. 2002 rozhodl Městský soud v Praze o žalobě na přezkoumání rozhodnutí Rady ze dne 18. 12. 2001 zn. pgu/032/01 a řízení zastavil. Rada si na základě stížnosti vyžádala záznam z vysílání stanice NOVA, a to pořadu „Peříčko“ vysílaného dne 3. 11. 2001 ve 23.25 hod. a dne 18. 11. 2001 v 00.30 hod.; japonského animovaného seriálu „Pokémon“ vysílaného dne 3. 11. 2001 v 8.25 hod., 4.11. 2001 v 8.10 hod. a dne 18. 11. 2001 v 8.05 hod., a vysílání stanice NOVA ze dne 16. 11. 2001 v době od 20.00 hod. do 21.00 hod. Žádosti Rada odeslala ve dnech 19. a 20. listopadu 2001, přičemž provozovatel, společnost CET 21 spol. s r. o., nereagoval na žádost do 12. 12. 2001. V důsledku neposkytnutí vyžádaných záznamů pořadů do zákonem stanovené lhůty rozhodla Rada o vydání upozornění na porušení zákona se lhůtou k nápravě ihned. Proti tomuto rozhodnutí pod zn. pgu/032/01 ve věci „Upozornění na porušení zákona se stanovením lhůty k nápravě“ podal provozovatel žalobu na přezkoumání rozhodnutí k Městskému soudu v Praze. Městský soud o žalobě rozhodl usnesením s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je svou formou a obsahem pouze upozorněním na porušení zákona a stanovením lhůty k nápravě. Teprve nebude-li toto rozhodnutí ze strany žalobce respektováno a ve stanovené lhůtě nedojde ke zjednání nápravy, tj. ke splnění povinnosti, kterou ukládá zákon, může dojít k uložení pokuty. Žalobou napadené rozhodnutí je tak svou povahou toliko rozhodnutím předběžné povahy, které eventuálně může být podkladem pro rozhodnutí o sankci. Samo o sobě však neznamená změnu v právním postavení žalobce, neboť povinnost, jejíž splnění požaduje, je stanovena zákonem. Pokud by žalobci byla uložena pokuta s odkazem na to, že vydané upozornění na porušení zákona nerespektoval a ve stanovené lhůtě nedošlo k nápravě, mohl by žalobce za dodržení ostatních zákonem stanovených podmínek v rámci žaloby na přezkoumání tohoto rozhodnutí o uložení pokuty namítat i nezákonnost dříve vydaného podkladového rozhodnutí (jímž bylo upozorněno na porušení zákona a stanovena lhůta k nápravě). Povinnost soudu přezkoumávat subsumované akty, které jsou vyloučeny ze samostatného přezkumu dle § 248 odst. 2 písm.e) o.s.ř. jako rozhodnutí předběžné povahy, vyplývá z ust. § 245 odst. 1 o.s.ř. podle kterého při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup. Případný závěr soudu o nezákonnosti předběžného správního rozhodnutí může pak vést ke zrušení rozhodnutí finálního, pro jehož vydání byl podkladem. Toto rozhodnutí je významné z hlediska konstatování soudu ve smyslu, že „upozornění na porušení zákona se stanovením lhůty k nápravě“ není soudem přezkoumatelné. Toto rozhodnutí může soud zkoumat teprve v návaznosti na rozhodnutí o uložení sankce. Není tedy možné, aby účastník proti „upozornění…“ podával odvolání k soudu. Protože žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím předběžné povahy, které je dle §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. ze soudního přezkumu vyloučeno, Městský soud předmětné řízení zastavil.

V řízení o převod licence z fyzické osoby na právnickou ( § 68 odst. 6 zákona o vysílání) je účastníkem řízení pouze fyzická osoba, která žádá o převod a nikoli právnická osoba, na kterou má být licence převedena

Rozsudkem č.j. 38 Ca 539/2001-59 zamítl Městský soud v Praze žalobu KTV, S.a.r.l. proti rozhodnutí Rady č.j. Rz/215/01 ze dne 11.09.2001, kterým byla zamítnuta žádost Martina Kindernaye o převedení licence na právnickou osobu, a to společnost KTV, S.a.r.l. Žalobce namítal, že napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech. Poukázal na to, že ve správním řízení s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, a že mu nebylo napadené rozhodnutí ani přes jeho žádost doručeno. K samotnému rozhodnutí žalobce uvedl, že je nezákonné, že mu byla odepřena licence, přestože splnil veškeré zákonné podmínky pro její nabytí převodem. Společnost KTV, S.a.r.l. namítala, že v úpravě schvalovacího procesu podle ustanovení § 68 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb. žalobce spolu se žalobou předložil stanovisko k výkladu a uplatňování § 68 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb. vypracované doc. JUDr. Vladimírem Mikulem z katedry správního práva PF UK. Žalobce navrhl, aby soud po provedeném řízení napadené rozhodnutí Rady zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rada ve vyjádření k žalobě uvedla, že otázku účastenství posuzovala na základě analogie s § 13 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu se v řízení nerozhodovalo ani toto řízení nijak nedotýkalo práv, právem chráněných zájmů a povinností žalobce. Odpůrce dále uvedl, že ustanovení § 68 odst. 6 neplatí bez dalšího, čili odpůrce musí respektovat i jiná ustanovení, která jsou pro něj závazná. Při svém rozhodování musí vždy posuzovat všechny okolnosti, a to i v případě převodu licence dle § 68 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb.. Na licenci není právní nárok, ustanovení § 68 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb. stanoví pouze podmínku 100 % majetkové účasti provozovatele vysílání ve společnosti, na kterou má být licence převedena. Žalovaný poukázal na stanovisko Ústavu státu a práva AV ČR, které dospělo k jednoznačnému závěru, že na převod licence, čili na vyhovění žádosti podle § 68 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb., není právní nárok a je na uvážení Rady, jak žádost posoudí.
Důvodem zamítnutí žaloby je podle soudu fakt, že žaloba není důvodná, a to z toho důvodu, že žalobce není v postavení účastníka řízení v řízení o žádosti o převod licence. Soud se zabýval tvrzením, zda-li mělo být s KTV jednáno jako s účastníkem řízení podle § 14 správního řádu. Soud uvedl, že v řízení nemělo být jednáno o právech nebo povinnostech KTV, ta by vznikla až v případě, že by bylo žádosti o převedení licence vyhověno a KTV by se stala provozovatelem vysílání s licencí. Z toho důvodu tedy nemohlo být v řízení o převodu licence žádné z práv, právem chráněných zájmů a povinností KTV dotčeno. Proto se KTV dle názoru soudu nemůže úspěšně domáhat toho, že byla ve správním řízení opomenuta jako účastník řízení, a proto nelze považovat za porušení právních předpisů, pokud mu i přes jeho žádost nebylo napadené rozhodnutí doručeno. Z důvodu, že tvrzení žalobce – KTV – nebylo soudem ověřeno jako správné, soud nepostupoval podle § 250 b odst. 2 o.s.ř. Stejně tak soud odmítl i tvrzení žalobce, že by se mělo v jeho případě postupovat podle § 247 odst. 1 o.s.ř., kdy fyzická nebo právnická osoba tvrdí, že byla zkrácena na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Vzhledem k výše uvedeným argumentům toto tvrzení žalobce odmítl. Z těchto důvodů soud žalobu podle § 250 j odst. 1 o.s.ř. zamítl. Společnost KTV, S.a.r.l. podala ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.6.2002, č.j. 38 Ca 539/2001- 59. Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu, resp. na přezkoumání zákonnosti orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tímto rozsudkem dle stěžovatele Městský soud v Praze petrifikoval neústavnost postupu Rady, která porušila ústavně zaručené základní právo stěžovatele na projednání jeho věci v jeho přítomnosti a na vyjádření se k prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Účastníkem řízení o změně licence je účastníkem řízení provozovatel vysílání a ne jiná osoba.

Usnesením č.j. 28 Ca 408/2001-38 Městský soud v Praze zastavil řízení o žalobě podané Milanem Rašíkem – Radiohrad proti rozhodnutí Rady č.j. Rz/131/01 ze dne 12.6.2001. Soud vycházel ze skutečností, že napadené rozhodnutí č.j. Rz/131/01 je rozhodnutím o změně licence, vydaným podle ustanovení § 14 odst. 1,2,4 tehdy platného zák. č. 468/1991 Sb. na základě žádosti účastníka řízení společnosti JUKE BOX, spol. s r.o. Z ustanovení § 3 odst. 1, § 11 odst. 3, § 12 odst. 2, § 14 odst. 1, 2, 5 zákona č. 468/1991 Sb. vyplývá, že podat žádost o souhlas se změnou licence je povinen provozovatel, o změně udělené licence Rada rozhoduje na základě této žádosti provozovatele. Rozhodnutí o změně licence provozovatele se týká pouze práv a povinností provozovatele a pouze provozovatel je tedy účastníkem řízení o změně licence. Proti rozhodnutí o změně licence je pak oprávněn podat opravný prostředek k soudu pouze ten, kdo je účastníkem řízení o změně licence, tj. provozovatel, jehož licence byla změněna. V daném případě žalobce nebyl účastníkem řízení o změně licence a nebyl by tedy ani osobou oprávněnou podat proti rozhodnutí o změně licence opravný prostředek. Podle § 248 odst. 2 písm. a) o.s.ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí, která jsou přezkoumávána podle hlavy třetí této části. Napadené rozhodnutí o změně licence vydané podle § 14 zákona č. 468/1991 Sb. je rozhodnutí, které podléhá přezkoumání podle části třetí o.s.ř., neboť zákon svěřuje soudům rozhodování o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí. Z těchto důvodů na napadené rozhodnutí o změně licence dopadá ust. § 248 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a toto rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu dle časti páté hlavy druhé o.s.ř. S ohledem na to, že podaná žaloba směřuje proti rozhodnutí, které nemůže být předmětem přezkoumání soudem, soud postupoval podle § 250 d odst. 3 o.s.ř. a řízení o této žalobě zastavil.

K odnětí licence z důvodu opakovaného závažného porušování licenčních podmínek je nutné, aby v předchozích dvou po sobě jdoucích kalendářních letech byla za takové porušování uložena tomuto provozovateli pokuta.

Rozsudkem č.j. 28 Ca 132/2002 – 34 rozhodl Městský soud v Praze, že rozhodnutí Rady č.j. Ro/336/01, kterým byla společnosti RTV Galaxie, a.s. odňata licence k vysílání z důvodu závažného opakovaného porušování licenčních podmínek, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení. Soud uznal přechod práv a povinností spojených s licencí k vysílání z Martina Kindernaye na společnost RTV Galaxie a.s. a tudíž i relevantnost pokut udělených M. Kindernayovi v tomto řízení. Hlavním důvodem zrušení rozhodnutí Rady bylo, že se nejednalo v případě účastníka řízení o opakované porušování licenčních podmínek, protože za opakované porušování licenčních podmínek se považuje takové porušení povinnosti, za které byla ve dvou po sobě jdoucích kalendářních letech více než jednou uložena pokuta. Tato podmínka nebyla dodržena, protože M. Kindernayovi byla udělena pokuta za porušování licenčních podmínek v roce 2000 a předtím v roce 1997.



< < <   předcházející obsah následující   > > >